Čtvrtý den jsme začínali na benzínce kousek před Kodaní, a rozhodně jsme nečekali, jak to bude probíhat. Vstávali jsme tentokrát trochu dřív, abychom stihli dřívější provoz.
Hned po asi deseti minutách nám zastavil chlápek v celkem solidním novém autě, ale jel jen do Kodaně, nicméně nás přemluvil, že nás hodí na jednu super pumpu, kde všichni jezdí do Švédska. Kodaň více méně sousedí se švédským Malmö, dělí je asi jen dvacet kilometrů vody, přes kterou vede napůl tunel, ten vede k meziostrůvku, a od něj už se jede přes most.
Jak jsme záhy zjistili, chlápek, mohlo mu být maximálně 27, byl napůl maročan a měl solidní přesvědčovací schopnosti. Podniká, má několik různých byznysů včetně asi tří mytí aut, kde zaměstnanci umyjí auto, zatímco jde člověk nakupovat. Bydlel asi 40 km od Kodaně a má vodní skůtry, na kterých tam občas jezdí. Po cestě nám nadšeně vyprávěl o Kodani a hlavně o jedné její části, kde se dá sehnat cokoliv (tráva, hašiš...) a život tam je víceméně jedna velká párty. Po tom jsme zrovna neprahli. Po odbočce z dálnice (bohužel) jsme na semaforech stáli vedle ferrari, mladý nabručený kluk se svojí slečnou. Náš řidič neváhal, stáhnul okno a začal se s ním vybavovat v dánštině. Potom co dodiskutovali nám řekl, že jelikož to ferrari bylo špinavé, tak mu doporučoval jeho mytí aut. Zároveň nám taky oznámil, že Oslo je uzavřené kvůli podezření z plánovaného teroristického útoku, to nám taky moc nepřidalo.
Nakonec nás vysadil už ve městě na benzínce, na které byly asi jen tři auta a ani jsme nevěděli, kterým směrem se najíždělo na dálnici. Po chvilce hledání a zjištění, že u pumpy to opravdu nepůjde jsme se vydali na průzkum okolí a skončili jsme na odbočovacím pruhu u větší silnice, kde jezdilo více aut a kde se dalo zastavit. Opět jsme nečekali nějak zvlášť dlouho, možná půl hodiny, a vzala nás čínská rodinka žijící v Kodani, rodiče s dcerou jedoucí do Malmö na nákupy. Takže nás vzali přes tunel a most do Švédska. Jelikož pak jeli rovnou do Malmö, tak nás vysadili hned za mýtnou branou, kde auta zastavovala, aby zaplatila poplatek za most.
Tam jela vlastně všechna auta jedoucí přes Kodaň do Norska, tak jsme doufali, že to půjde. Z Berlína jsme měli už božskou trpělivost, vydrželi jsme tam šaškovat snad čtyři hodiny, zastavilo nám jediné auto, s tím že ale jedou do Kristianstadu, což je na druhou stranu. Toho jsme ale zpětně docela litovali, protože tím směrem se dalo jet ještě nějakých padesát kilometrů, a mohli jsme tam najít aspoň nějakou pumpu, kde se obecně stopuje nejlíp.
Nakonec jsme se rozhodli dojít na kilometr vzdálené odpočívadlo. Tam jsme zkoušeli, ale téměř všechna auta byla plná. Benzínka je prostě lepší. Tak jsme se rozhodli jít na benzínku, která byla signalizovaná kilometr daleko. Prodírali jsme se vším možným, bloudili jsme, nakonec jsme našli, ovšem byla daleko od dálnice a téměř žádná auta. V tu dobu bylo už asi sedm večer, a zoufalství by se dalo krájet. Zkusili jsme se vrátit na odpočívadlo, tam jsme taky neměli mnoho zdaru, navíc na něm stála průměrně tři auta. Tak jsme šli doplnit vodu a chtěli jsme jít ještě zpátky k mýtné bráně. Jenže co se nestalo. Na odpočívadle zbývalo poslední auto, co bylo na parkovišti, a v něm mladý kluk s dítětem, dvouletým. Šel jsem natočit vodu, a Tom za mnou najednou přišel - jedeme do Göteborgu! Cože??
A bylo to tak, z toho mladého kluka (vypadal na 16, ale bylo mu 25) se vyklubal strašně fajn člověk a táta, a vzal nás celých 270 kilometrů k Göteborgu. Byla s ním super sranda, je to Švéd, ale žije a pracuje v Dánsku. Seděl jsem vzadu s Oliverem, který byl strašně super, naučili jsme se od něj spoustu důležitých dánských slovíček, jako např. "Papa, boba". Stavili jsme se v McDonaldu a udělali cheeseburger party (10 ks), pozval nás náš řidič.
O něm by se dalo napsat ještě strašně moc, ale už mi upadává ruka. Vyhodil nás na pumpě před Göteborgem, Oliver nás oba obejmul na rozloučenou, a vydali jsme se hledat nocleh. U Kodaně jsme neměli nejlepší pocit ze zvoleného místa, tak jsme teď chtěli mít klidné spaní. Chvíli jsme hledali v blízkém lese, ale všude mokro a nerovný terén. Dlouho jsme vymýšleli, a nakonec jsme si našli mapu okolí a nějaké louky v dostupné vzdálenosti a zakempovali jsme to na druhé straně dálnice (pod kterou vedl tunel), tam jsme našli velké kameny v zemi, tedy suchý a rovný terén, a tam jsme zakempovali.
Upřímně řečeno, opravdu jsme si sáhli na dno. Jak už jsem psal, zoufalství se dalo krájet a občas jsem hodně obdivoval Tomovu vytrvalost, kdy já většinou vymýšlím jiné možnosti (např nasednout na první letadlo a letět domů), zatímco on vždycky říká, že to ještě přijde.
Na druhou stranu, zase jsme se nevzdali, i když jsme na to měli opravdu právo a dál míříme za vysněným Norskem. Je hodně těžké udržovat hygienu, ale ještě se to v rámci mezí dá zvládnout. Stále nejsem fanda spaní ve stanu, ale aspoň už ho umíme relativně rychle postavit i zbořit. Jen doufáme, že zase přijde den, kdy ho stavět nebudeme muset. Tím končí den čtvrtý a vy se můžete těšit na světlé zítřky (byť marně :D).
Žádné komentáře:
Okomentovat