pondělí 13. října 2014

Proč už nejsem křesťanem

Před několika dny jsem veřejně na svém facebookovém profilu oznámil, že už nejsem křesťanem, následovníkem křesťanství. To vzbudilo řadu otázek, především z řad přátel, kteří se mnou už delší dobu nemluvili), jako jestli to myslím vážně, nebo co mě k tomu vedlo. Takže toto budiž odpovědí na tyto otázky.


UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je poměrně dlouhý, takže si ho možná nechte na později, pokud nemáte moc času. Pokud se rozhodnete číst, snažte se nepřeskakovat a číst až do konce, jinak by vám mohla uniknout pointa. Radši to jinak nečtěte vůbec, nijak se mě to nedotkne (a ani se to nedozvím :D). Celý text je pouze mým názorem a reaguje na křesťanství, které mi bylo prezentováno, plně si uvědomuji, že existuje nespočetně mnoho jiných forem, které můžou být lepší. Na ty ale nereaguji. Zároveň se chci omluvit za místy ostřejší tón a sarkasmy, které nemám ovšem v úmyslu mířit na křesťanství jako takové, ale hlavně na jeho fundamentalistické formy, se kterými mám špatné zkušenosti, a které mu dělají špatnou reklamu, a platí to tak i u jiných náboženství.

Čemu věřím



Začnu nejprve tím, čemu věřím. Zaprvé, věřím, že každý má svoji vlastní “sbírku” přesvědčení (přesvědčení beru jako "to, o čem jsem přesvědčený, čemu věřím") ohledně nejrůznějších aspektů jeho života a světa okolo něj. Tato přesvědčení ovšem nejsou dobrovolně volitelná. Nemůžeme si jen tak snadno zvolit, čemu budeme věřit, pokud v to právě nevěříme. Například sám sebe nemůžu jen tak přesvědčit, abych věřil v Létající Špagetové Monstrum. Možná tak můžu veřejně prohlašovat (což mnoho lidí opravdu dělá) a můžu se chovat, že v Něj věřím. Kdyby v něj chtěl věřit doopravdy, budu se muset zamýšlet nad tím, proč nevěřím, číst články či knihy o Monstru a snažit na věc dívat z nejrůznějších úhlů pohledu. Pokud by z toho všeho vyplynulo, že je tu opravdu velká pravděpodobnost, že Monstrum doopravdy existuje, tak bych možná pomalu svoje přesvědčení změnil. Ale kdyby Všemocné Špagetové Monstrum přiletělo k mému domu a hrozivým pomodoro hlasem proneslo, že mě nesežere, jen pokud budu jíst každý den těstoviny, je velká šance, že na předchozí poznatky zapomenu a poběžím objednat tunu Lasagní.


To je tedy moje první přesvědčení, věřím, čemu věřím, a nemůžu to jednoduše změnit. Z toho vyplývá, že když jsem napsal, že v křesťanství nevěřím, tak to nebylo nějaké unáhlené rozhodnutí, spíš prosté konstatování faktu, že tomu už nevěřím, protože tomu tak už nějakou dobu je.


Návrat do historie



Vím, že vás ale asi více zajímá, co přesně mě přesvědčilo, jak se to přesně stalo, že jsem věřil, a teď už ne. To je alespoň v mém případě hodně komplexní otázka, která reflektuje více méně všechny moje životní zkušenosti, desítky a stovky knih, které jsem přečetl a rozhovory, které jsem vedl. Nicméně se o to i tak pokusím. Musím začít v mém raném dětství (to není zase tak dávno). Vyrůstal jsem v křesťanské rodině s fakty, jako že Bůh doopravdy stvořil Zemi za 7 dní, že evoluce je jen velká konspirační teorie, kterou vytvořilo pár zahořklých vědců, kteří nechtěli poslouchat Boha, a že když se budu modlit tu správnou modlitbu před tím, než zemřu, tak budu navždy šťastný v Nebi. Prostě jsem věděl, že Bůh je, stejně jako Slunce a hvězdy, protože to tak říkali všichni, koho jsem znal. Já jsem byl ale rebel a radši jsem si hrál a dělal si, co jsem chtěl, protože jsem věděl, že tu modlitbu před smrtí určitě stihnu, a předpokládal jsem, že křesťanství začnu brát vážněji, až budu ten nudný dospělý a nebudu si mít s čím hrát.


Ten čas přišel o něco dříve, zhruba když mi bylo 12, kdy mě už přestávalo hrát dvojí hru nevěřícího ve škole a úžasného křesťana v neděli. Začal jsem se modlit, číst Bibli, doopravdy poslouchat kázání a moje vedoucí mládeže. V tu dobu jsem zažíval skvělé "nadpřirozené" okamžiky, kdy jsem cítil, jako by tam Bůh doopravdy byl, když mi Bible řekla něco, co přímo zapadalo do mojí současné zkušenosti, když jsem se modlil a často se to opravdu splnilo (v tu dobu jsme ve fotbale dost vyhrávali). Obecně se to vázalo i na to, že jsem byl víceméně úspěšný v různých oblastech, a často jsem to přisuzoval Bohu, což mi moje přesvědčení jen utvrzovalo. Tohle období bych nazval "roky slepé víry". Kdykoliv jsem něčemu nerozuměl, něco mi nesedělo, často jsem to nechal být a radši to dál nezkoumal. Později jsem třeba i lehce zkoumal a přečetl si knihu, která podporovala můj křesťanský názor, ale upřímně, myslím, že jsem se bál jiných názorů, protože by mi mohly zbořit můj slunečný svět, který jsem si vymaloval.


Ovšem taková slepá víra je těžko udržitelná nějak dlouhodobě. Nemluvě o tom, že člověka vede k tomu, že si sem tam do ní přimíchá něco, co v křesťanství není, protože se mu to hodí, a potom to bude obhajovat úplně stejně, a mnohdy k tomu použije i nějaký ten verš z Bible. U mě tomu bylo nejinak. Po několika letech v tomto rytmu, kdy se mi moje skryté pochybnosti jen kupily, jsem v krátkém sledu do své sbírky blábolů přidal několik, které mě vedly k rozhodnutím a k chování, kterých mi je teď upřímně líto, a došlo to až do bodu, kdy už mi to všechno opravdu nedávalo smysl, a tak jsem si v jeden moment prostě řekl dost.


Skončilo to velmi dlouhou a kvalitní depresí, ze které jsem se hodně dlouho vzpamatovával, vlastně možná až dodnes. Nedával jsem to za vinu Bohu, ale sobě, snažil jsem se hledat odpovědi na to, co se vlastně stalo a co to celé znamená. Začal jsem se ptát otázky, které jsem se dřív ptát bál, začal jsem si všímat temné stránky církve, neuvěřitelné nekonzistence různých křesťanských teorií (či teologií), zkrátka jsem začal mít ohledně křesťanství řadu pochybností.


Po nějakém čase jsem byl otrávený a unavený tím hledáním nějaké pevné půdy pod nohama, protože tam nikde prostě nebyla. No a bylo to zhruba před čtyřmi lety, kdy jsem poprvé přestal tomu všemu věřit. Nicméně jsem v tu chvíli neměl nic jiného, co by mému životu dávalo nějaký smysl, a měl jsem kolem sebe samé příjemné a šťastné křesťany, takže jsem si byl jistý, že se vrátím zpět.


To se tak i stalo, nicméně velice pomalu. Po mé dlouhé depresi jsem přerušil většinu mých hlubších vztahů a přešel jsem do údržbového režimu mělkých konverzací, protože jsem byl zraněný a bál jsem se, že budu muset vše vysvětlovat. Nikdo kromě mě nevěděl, co se mi v tu dobu dělo v hlavě, a tak mi ani nemohl porozumět.


Měl jsem v tu dobu však veliké štěstí, našel jsem totiž v církvi mentora, se kterým jsem postupně mohl probrat hodně věcí, ve kterých jsem si nebyl jistý, kde jsem byl zraněný a měl řadu pochybností, bez toho, aby mě nějak odsuzoval za moje chyby a za moje nestandardní názory. Díky někomu jsem začal cestu obnovy, během které jsem začal konečně používat mozek i v záležitostech víry.


Mojí první církev byla charizmatická (to pro mě znamená zhruba to, že Bůh mluví prostřednictvím emocí a používání rozumu je tam až na druhém místě za posloucháním Boha), tam jsme s rodinou byli do mých zhruba deseti let, poté jsme přešli do církve zvané Element, která je těžko nějak zařaditelná, co se formy a stylu týče, ale její pastor má podle mě velmi dobré a logické uvažování a čte opravdu hodně knih (to je pro roli pastora velice dobrý předpoklad). Potom, co jsem přestal věřit z křesťanství všemu a začal jsem doopravdy poslouchat, vážit jeho argumenty s ostatními pastory i s lidmi z jiných sfér, měl jsem konečně svobodu přijít na to, čemu doopravdy chci věřit.

Co mi na křesťanství chybělo



Myslím, že to na ochutnávku mojí cesty víry už stačilo, teď tedy k tomu, co mě dovedlo k "nevíře". V Elementu se lidé scházejí každou neděli, začíná se skupinovým zpíváním několika písní s kapelou na podiu, dále se poslouchá kázání, které trvá zhruba půl hodiny a po skončení programu je čas na setkávání s ostatními křesťany. Filozofie církve je být srozumitelnou pro nevěřící (pro všechny), takže velmi často se v kázání popisuje nějaký křesťanský princip a argumenty jsou stavěny bez předpokladu existence Boha, tak aby přítomní nevěřící viděli, že mají smysl, a nezřídkakdy dojde k prolnutí s Bohem teprve na závěr (velice zjednodušeně řečeno, prosím nekamenovat, Elemenťáci). Zdaleka ne všechna kázání jsou v tomto duchu. Každopádně, skrze tato kázání jsem se naučil spoustu úžasných principů, jako štědrost, pokora, odpuštění... A musím říct, že opravdu fungují. Vidím je implementované v životech lidí z Elementu, v životech jiných křesťanů, a stejně tak i v životech nekřesťanů.


Takže pokud máte pocit, že váš život je na houby a hledáte způsob, jak žít lépe, nebo pokud se chcete naučit některé opravdu dobré principy, na kterých můžete postavit život, určitě bych vám církev Element vřele doporučil, je to zdarma a lidi tam jsou jedním slovem úžasní.


Takže co mi chybělo? Jednoduchá otázka. Bůh. Dříve jsem si myslel, že když se nějak cítím nebo když mě napadne něco neobvyklého (na co bych jinak přijít nemohl), tak to musí být Bůh, který tak ke mně mluví. Někteří křesťané tvrdí, že jsou na Boží hlas citliví a dokáží poznat, jestli k nim tak Bůh mluví nebo ne. Já jsem to ale nikdy nezjistil. Dnes jsem pevně přesvědčený, že dělat rozhodnutí na základě pocitů (byť to může být Bůh) není vůbec moudré, ale předtím to byl pro mě všeobecně přijímaný světonázor, nebo jsem to aspoň tak chápal. A jsem si jistý, že se na nespolehlivosti pocitů většina z nás shodne.


Ale jak potom můžu potkat/poznat/slyšet neviditelného Boha? Nevím. Někteří lidé to umí, ale pro mě je to prostě magie, nerozumím tomu. Někteří se modlí a Bůh jim nějak odpoví, někteří se ztrácejí v uctívání Boha chvalami (písněmi) a cítí Jeho přítomnost, jiní Ho vidí v majestátnosti Jím stvořené přírody, no a někteří Ho vidí po 40 dnech půstu (bez jídla) a tak trochu si říkám, že po 40 takových dnech bych Ho asi uviděl taky, ale mám se asi až moc rád, takže jsem to ještě nezkoušel. Mnohé přístupy k Bohu jsem vyzkoušel, byl jsem dvakrát na pár dní v klášteře, četl jsem Bibli jako šílenec, modlil jsem se, navštěvoval jsem různé církve, četl jsem hodně křesťanských knih, jezdil na křesťanské festivaly, dokonce jsem se i postil, ale za ty poslední čtyři roky jsem Ho zkrátka neobjevil, bylo to pro mě jen hučení do zdi. A postupně jsem to vzdal.


Bůh možná existuje, a rozhodně neumím dokázat, že ne, ale Bůh, na němž bych mohl postavit svoji víru a tedy i svůj život, by snad neměl potřebu se mnou tak dlouho hrát na schovávanou. Znám lidi, kteří to zabalili mnohem dřív a vůbec je nemůžu odsuzovat. Vlastně jediný, koho bych tady mohl nějak odsoudit je ten Bůh, ve kterého jsem předtím věřil. Pokud by byl takový, jak o Něm Nový Zákon mluví, proč by nechal tolik lidí trmácet se kolem víry a neobtěžoval se jim jakkoli odpovědět? A kdyby je trmácet nechal, jaký to má smysl? To byla jedna z mých prvních námitek, proč Boha někteří snadno najdou a jiní to zkouší dlouhé roky a mají smůlu? Je to tím, že ti první jsou lepší, trpělivější nebo vytvralejší?


Když vzdávám hledání neviditelného Boha, kterého už stejně z různých jiných důvodu nemám rád, jsem prostě jenom netrpělivý nebo ignorantský? Ano, můžete říct. Ale musíte si zároveň uvědomit, že jsem ve věku, kdy musím dělat spoustu důležitých rozhodnutí, jako co budu studovat, koho si zvolím jako životní partnerku, jestli se zaměřit na byznys nebo na humanitární sektor, jak investovat svoje finance... A když si nemůžu být vůbec jistý, že dělám tato rozhodnutí na základě pravdivé teorie a později by se ukázalo, že pravdivá nebyla, tak si můžu hypoteticky dost pokazit život. Takže možná jsem netrpělivý a ignorantský z pohledu křesťanství (nikdy nesmíš hledání Boha vzdát), ale z pohledu selského rozumu je hrubě nezodpovědné držet se teorie, která mi prostě nefunguje.


Můj hlavní důvod pro potřebu pevné půdy v oblasti víry jsou ale krizová období. Mám pravidelné deprese (a začal jsem chodit k psychologovi, nebojte se), takže téměř každý rok stojím před rozhodnutím, jestli se mám obtěžovat a žít ještě další rok. A v těch chvílích, kdy jste na hraně a váháte,jestli skočit nebo neskočit, je dobré mít nějakou pozitivní životní filozofii, která vás udrží naživu (tedy, je to minimálně lepší pro vaše okolí, protože po sebevraždě trpí jen lidi okolo, vy už ne, kvůli tomu jí přece děláte - matfyzácká odbočka). Takže je pro mě, vzhledem k mým náladovým podmínkám, poměrně důležité najít nějakého "stabilního boha", kterého nemůžu vyvrátit i v období největších pochybností. A to samé platí i o dlouhodobých cílech a plánech. Nikdy jsem se nemohl prostě rozhodnout, že budu dělat sport nebo hudbu profesionálně (a uvažoval jsem nad tím) nebo že začnu podnikat, protože jsem si nebyl jistý, jestli to bylo v souladu s Božím záměrem a navíc moje pocity (můj starý pohled na Boží hlas) mi tvrdily, že je to sobecké a pro Boha neužitečné.


Teď je čas vyjmenovat další věci, které mi na křesťanství nesedí a dovedly mě tam, kde dnes jsem, ale nebudu dávat zevrubnější vysvětlení, protože už tak je článek hodně dlouhý, třeba někdy jindy.
  • nerozumím důvodu pro uctívání Boha, nikdo mi to dodnes nebyl schopný přijatelně zdůvodnit
  • nejsem si jistý, jak moc je kázání v církvi k užitku, protože si do nich lidé mají tendenci přidávat svoje vlastní názory, které někdy nejsou v souladu s křesťanstvím, a občas ani v souladu se zdravým rozumem
  • vadí mi snahy některých křesťanů popírat evoluci a nikdy mě jejich zdůvodňování nepřesvědčilo
  • nevěřím, že homosexualita je hřích, ve smyslu, že věřící homosexuál by měl svoji přirozenost potlačovat
  • nevěřím ani v koncepci pekla, protože jeho existence je v protikladu s dvěma vlastnostmi, které jsou Bohu připisovány - milující a všemocný
  • nikdy jsem neslyšel uspokojující argument na problém existence zla ve světě (argument svobodné vůle je pro mě velmi slabý a rozporuplný)


Nejsem na křesťanství jako takové naštvaný, znám hodně sympatických, inteligentních a upřímných křesťanů, kteří Boha našli. Jsem taky vděčný za Element a za mnoho skvělých lidí, které odtamtud znám. Jsem rád, když jsou šťastní křesťané šťastnými křesťany. Jsem rád, když jsou muslimové šťastní, a stejně tak i ateisti či agnostici. Vřele bych doporučil všem nevěřícím aspoň chvíli chodit do dobré církve (jako Element, bohužel jsem téměř žádnou jinou takovou neobjevil), protože kromě rozšíření svého rozhledu a pochopení pohledu věřících, který často není tak fundamentální a "vymytý", jako třeba ten můj v období slepé víry, se také můžou naučit dnes už skoro zapomenuté principy, na kterých je naše židovsko-křesťanská společnost postavena. A stejně tak si myslím, že fundamentalismus, konzervatismus a jednostranný pohled na svět je potenciálně nebezpečný v jakémkoliv náboženství nebo jiném myšlenkovém směru.


Pořád bych rád věřil, protože vidím, že když to funguje, tak to dává člověku hluboký smysl a znám hodně lidí, kteří žijí ve víře a jsou šťastní. Ale jak jsem na začátku uváděl, nemůžu si poručit, čemu budu věřit. Nepovažuji se ale za ateistu, často mám pocit, že nějaká vyšší síla za naším světem stojí a těžko bych dokazoval, že není, takže bych si možná přisoudil přízvisko agnostik, pokud je to nutné, ale radši bych se přihlásil k víře ve zdravý rozum a “zdravou míru haluzu”. To vše ale samozřejmě není nijak definitivní, moje názory se vyvíjejí s každou konverzací, každou novou zkušeností a novou dobře ověřenou informací a snažím se být otevřený jiným myšlenkovým směrům a názorům.


Důvody pro veřejné prohlášení


Na závěr bych rád napsal, proč jsem se obtěžoval a napsal svoje prohlášení veřejně. Zaprvé, většina lidí okolo mne mě zná jako křesťana, a v takové pozici je těžké mluvit s oběma stranami bariéry, křesťanům se nelíbí nekřesťanské názory a nekřesťany moje "křesťanské" názory nezajímají. A časem bych to musel postupně každému vysvětlit.


Zadruhé, fandím každé snaze o transparentnost a mám rád, když se lidé dělí s okolím o svůj pohled na svět a za svými názory si stojí.


Zatřetí, řekl jsem si, že tím třeba můžu povzbudit další křesťany i nekřesťany, aby nad svojí vírou přemýšleli, aniž by se stresovali tím, jestli jsou zrovna na “správné” straně.


No a začtvrté, chtěl bych být živým protipříkladem populárního přesvědčení, že mladí křesťané odchází od víry, protože jim vadí zákaz předmanželského sexu a podobné další moralismy, a ukázat, že i přes svoji "demisi" nad vírou aktivně přemýšlím a je pro mě hodně důležité, čemu věřím.


Děkuji za přečtení, budu rád za připomínky či komentáře, upozornění na překlepy, nejasnosti, rozpory a další hnidopišské poznámky. Jsem otevřený diskuzi a rád si s vámi na toto téma popovídám.

8 komentářů:

  1. Ne všechny nekřesťany Tvoje "křesťanské" názory nezajímají ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Drsné, dík za podrobný článek a za upřímnost! :) a celkově za vysvětlení
    Ondra Sz,

    OdpovědětVymazat
  3. Výborný článek! Rozumím Ti a dost dobře vystihuješ to, proč já sám nemohu být křesťanem. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Marku, chtěl bych okometovat ten bod "nerozumím tomu proc bych měl uctívat Boha ... "
    Nevim jak ostatní ;-) , ale ja Boha uctívam jednoduše proto, ze je On je hoden.
    On me stvořil, On tluče mým srdcem a dýchá mými plícemi.
    On se mi dal poznat, když jsem Ho hledal.
    Vedl me kroky, abych Ho našel a odpustil mi všechny me hříchy.
    Nebyl na mne naštvaný, ze jsem ho dříve nehledal, ignoroval, dělal si z Něho legraci atd , přijal me s otevřenou náruči.
    Pro mne toto nejsou prázdna slova a fráze, ale opravdova životní zkušenost.
    A proto všechno jsem Bohu extrémně vděčný a výraz jak tuto vděčnost vyjádřit je uctívání .... On je toho skutečně hoden
    On dobry Buh, Světlo v němž neni žádná tma, Stvořitel všeho se zajímá o mne "nulu z nul" .... Co jiného mohu udělat než Jeho uctívat?
    Pro mne je to "reflexivni, přirozená reakce" , možná mi málokdo rozumi, obcas mne možná nikdo nechape atd, ale On ano a proto je pro mne On hoden uctívání a nikdo a nic jiného.

    OdpovědětVymazat
  5. Marku, díky za článek. Těším se na reakci k článku, až se Ti Bůh dá poznat :) Měj se skvěle, Kuba Řehák

    OdpovědětVymazat
  6. Úplně mi to připomnělo Lutherovy zápasy, dokonce jsou i zfilmované jak bojoval zdravý rozum s učením magistéria - luxusní. A nebo mi to připomnělo Hoška jak se mu zdál sen, že spí na krásné louce pod hvězdami a najednou se to rozbilo a on zjistil, že to byla jenom malba, kterou si namaloval on sám. A že ten kdo mu jí zbořil je nejspíš Bůh, aby mu ukázal, to co jsi psal, že si často sami a rádi všechno malujeme.
    Dost jsem se bavil u tvého článku, díky za vtipné postřehy, kterým se směji ostatním bratrům, ale i sám sobě. Našel jsem tam sebe i ostatní. Víceméně nicméně zůstávám, chladně jsem si zkalkuloval, kterou cestou se dám a to že to myslím vážně jsem stvrdil křtem, což je pro mě na věčnost, tedy i po smrti. A jak říká apoštol Pavel: "zemřít by bylo.....mnohem......mnohem....MNOHEM!!!.. lepší, ALE je tu ještě dost práce, tak zůstávám. GL

    OdpovědětVymazat
  7. Článek, který má hloubku, vlastně ti chci jen popřát, aby si tě jediný Bůh našel (resp. ty jeho). Sám jsem člověk, který nemůže dávat v křesťanství a církvi na pocity, protože sotva kdy nějaký mám, a proto jdu spíš vírou. Tím líp se mi pak i poznává, kdy mě vede Duch a kdy přemýšlím sám, nebo kdy mi něco nalhává satan. Věřím ale, že dobré věci, které nemůžu sám zařídit, pro mě dělá Bůh, jsem mu vděčný a vzkládám v něj důvěru, že mě povede dál, protože vidím, že se o mě stará.
    Díky za článek, Honza

    OdpovědětVymazat