Je totiž o čem psát. Jsem ze školy už téměř dva roky (vysokou pokládám spíš za zábavu/koníček), a s větším odstupem čím dál tím víc žasnu nad tím, jak jsem mohl ty hodiny a hodiny ve škole přežít. Bohužel spousta mých přátel ještě na střední chodí a asi se jim moje postřehy nebudou číst snadno, byť se mnou budou povětšinou souhlasit, a stejně tak si myslím, že tím nic moc nezměním, nicméně, stejně jsem se rozhodl napsat svůj názor na současnou podobu školství. Pokusím se postupně na více dílů projít jednotlivá slabá místa, a jelikož nechci být jen zatrpklým kritikem, vždy navrhnu jednoduché a konkrétní řešení, které by si mohlo najít cestu do současného systému. Nuže, pojďme na to.
Respekt je základ
Na začátek se musím přiznat, že slova úcta a respekt v mém slovníku hodně dlouho chyběla. Nevážil jsem si trenérů na fotbale ani učitelek ve škole, a některým z nich jsem to až příliš často a příliš necitlivě dával najevo. Dokonce na tom ztroskotala moje poměrně slibně se vyvíjející fotbalová kariéra, když jsem kvůli konkrétnímu trenérovi odešel uprostřed tréninku a na dva roky jsem úplně přestal fotbal hrát.
Jeden člověk však můj respekt měl a vždycky mít bude. Je jím můj děda, Jiří Němeček. Má hodně sportovních úspěchů, především jako trenér atletiky, ale ještě nedávno přivezl medaili z mistrovství republiky veteránů za skok do výšky a dodnes pravidelně chodí běhat. Před více než dvaceti lety založil Společnost ochránců památek Východních Čech a ještě donedávna ji vedl, a podílel se na záchraně řady historických objektů (z těch známějších například vila Anička, viz google). Napsal několik historických knih o Hradci a okolních vesnicích, podílel se na nové encyklopedii Hradce Králové a knize o katedrále sv. Ducha, které obě vyšly nedávno. Zkrátka, můj hrdina.
Co je teď ale hlavní, byl učitelem. Tedy, byl i ředitelem Biskupského gymnázia (na což jsem samozřejmě taky hrdý), ale teď chci mluvit o jeho kantorské stránce. Měl jsem štěstí, že jsme ho asi dvakrát dostali jako suplování, takže jsem ho zažil "při činu". Děda je stará škola, a nejradši by asi byl, kdyby se znovu zavedly fyzické tresty, každopádně - při jeho hodinách muselo být vždy naprosté ticho. Ve chvíli, kdy někdo přestal respektovat jeho pravidla, neváhal ho ztrestat - ať poznámkou, "setřením" nebo vyvoláním. Kdo nebyl zvyklý, mohl brzy dost tvrdě narazit.
Na první pohled by se mohlo zdát, že byl nenáviděným rasem. Ale opak je samozřejmě pravdou. U žáků měl vždycky respekt, a na tom si i zakládal. Nemůžu hodnotit, jak zajímavé jeho hodiny dějepisu a tělocviku byly, ale z jeho vyprávění ho studenti měli povětšinou rádi. Co už hodnotit můžu jsou učitelé, kteří měli stejný přísný přístup. A ano, všichni moji nejlepší učitelé měli jednu společnou vlastnost - respekt.
Učitelé na středních či základních školách mají dnes ohromně těžkou úlohu. Obvykle se dostanou před třídu rozjívených individuí, jejichž typický přístup k učiteli se respektem nazvat rozhodně nedá. Jejich úkol je dostat žákům do hlavy co nejvíce informací, ale zároveň je nadchnout pro daný obor a donutit je nad konkrétními věcmi přemýšlet. Jenže ve chvíli, kdy učitel respekt nemá, žáci ho neposlouchají, vyrušují, pozornost se od látky přesune k řešení problémů, což vede k frustraci i rezignaci učitele, určitě ho potom nebaví v takové třídě učit a všechno jde do háje.
Respekt je tedy důležitý, ale jak jej získat? Roli hraje několik faktorů, které postupně projedu.
Zaprvé, je to sebeúcta. Na některých učitelích je prostě vidět, že si nejsou sami sebou jistí, a to žáci rychle vycítí. Nemáme rádi přehnaně sebevědomé lidi, ale u učitelů podle mě platí, že je lepší přehnaně než málo.
Zadruhé, je důležité, aby měl učitel k vyučovanému oboru vztah. Rozhodně je potřeba, aby věděl MNOHEM víc, než žáci. Ne, učitelé, kteří jsou o lekci napřed před třídou prostě nemají šanci. Na středních je zvykem učit jeden až dva předměty, tak jestli chci 40 let života něčemu věnovat, tak si o těch dvou tématech něco přečtu. Je to mimochodem i důvod, proč věřím, že má smysl na peďácích učit ty zdánlivě nikdy nevyužitelné věci typu šesti semestrů matematické analýzy (přesahujících rámec střední) pro učitele matematiky. Žáci chtějí vidět, že jste dobří a ohromně přidá, když se zeptají na něco navíc a vy jim můžete dát odpověď. Navíc, každý obor, čím se studuje více do hloubky, tím bývá zajímavější. Rozhodně to tak platí u matematiky a informatiky (které teď studuji), což jsou pro mnohé nejnudnější předměty. A učitel se sám dokáže více nadchnout, což se na žáky snadno přenese.
Třetí věc, která respektu velice prospívá, jsou jasná pravidla a jejich důsledné dodržování. Nemusí to být pravidla nijak přísná, ale musí být podána naprosto jasně hned na první hodině a měla by být připomínána. Na střední to platí o to víc, že žáci jsou ještě zvyklí, že je všichni vodí za ručičku. Nejhorší ze všeho je, když nevíte, co od učitele můžete čekat, nebo když se zachová jinak, než předem deklaroval. Za stejné výkony mají být stejné známky, pokud dopředu neřeknu, že budu dávat přepadovky, tak to dělat nebudu, pokud to dopředu řeknu, tak je dělat budu, poznámky budu dávat za porušení konkrétních pravidel a to po předchozí výstraze, nikoliv z čisté nesympatie a ještě za stejnou věc, kterou současně dělá několik dalších lidí...
Můj návrh
O respektu by se dalo mluvit mnohem déle a z mnohem více stran, zakončím však mým vlastním návrhem - asi nejde zajistit systémově, aby učitelé měli respekt. Vlastně by to docela dobře i šlo, ovšem to je téma, které si nechám na později. Pro dnešek se tedy spokojím s tím, co bychom my všichni mohli ovlivnit, a souvisí to s mým prvním bodem (sebeúcta) - dávejte učitelům najevo, že jejich zaměstnání má smysl, a že jsou pro budoucnost našich dětí klíčoví. Ať jsou špatní nebo dobří, vždycky potřebují vědět, že jejich práce má smysl, zvlášť když jejich plat není vůbec odpovídající důležitosti jejich práce.
Takže vám půjdu příkladem a všem učitelům bych teď chtěl říct - jste moji hrdinové, máte ohromně náročné a často strašně nevděčné a unavující zaměstnání, nemluvě o tom, že za to nedostáváte právě moc peněz. Ale jste to právě vy, na koho stovky lidí budou vzpomínat, od koho si do života vezmou jejich dobré i špatné návyky, a vy těm lidem můžete dát do života jak spoustu vědomostí, tak optimismus, naději i radost. Navíc, svoje žáky budete neustále potkávat a uvidíte, jak se "vašim dětem" daří (stejně tak to vidím u dědy, který potkává denně po Hradci spousty svých bývalých žáků, nebo je i vídá v televizi :) ). Važte si této výsady, málokdo za svůj život tolik ovlivní více životů, než vy. A prosím, mějte svoje žáky rádi, vrátí vám to!
P.S. Na tomto tématu mi hodně záleží, takže pokud se vám článek líbil, sdílejte ho prosím! Na facebooku jsou už i větší braky :)
