úterý 14. října 2014

Why I quit being a Christian

Couple of days ago I publicly announced on my Facebook page, that I am no longer following Christianity. It made some of my friends (especially those who have not spoken to me in recent years) start asking questions at to whether it was serious and what led me to the decision to "quit believing" or why I announced it publicly. So this is my response to both of the questions.

DISCLAIMER: This post is really long, so maybe save it for later if you are short on time, If you do decide to read it now, please make sure you read the whole message without trying to skip anything as doing otherwise would mean missing the point of the message. I would recommend not reading it at all if this is not a possibility, I don't really mind. Also note that it is all my personal opinions only and I am responding only to the Christianity in the form that I know, I surely have limited information.

Let me start by saying what I do believe. First of all, I believe that everyone has their own set of beliefs on every aspect of our lives and world around us, no matter what they publicly say or how they try to act. These beliefs are NOT voluntary, We cannot choose our own beliefs. It is impossible to force yourself to believe in a Flying Spaghetti Monster (at least with my IQ level it is), however you can still publicly declare yourself a believer of the Spaghetti church. What you can only do is examine and question your own beliefs, why you cannot accept it, read some different perspectives about the Monster and then accept some new truths as your own and after some time, your beliefs can, deep down, actually change. However, if the almighty Spaghetti Monster flew to your house and told you it will not eat you, if you eat pasta every day, there's a great chance you will forget everything you just read and run to order some nice Lasagne.

So this is my first belief or axiom, I believe what I believe and I cannot easily change it. That means when I wrote I don't believe in Christianity anymore, it wasn't any kind of one-time decision, it was just simply saying the fact I don't believe it, because it's true for some time already.

Having said that, I know you are more interested in what actually made me stop believing. That is a complex question that reflects basically my life experiences so far, hundreds of books I read and conversations I’ve had. However, I will try my best since I feel the responsibility to do so. I must start with my early childhood (not too long ago). I grew up with facts like God created the Earth in seven days, the Universe is no older than 7000 years, that evolution is just a great conspiracy some stupid and bitter people created so they don't have to obey God and that when I pray the correct prayer before I die I will be happy forever in Heaven. I simply knew, there was God, because I was told that from everyone I knew. I, however, was always calculating, how to make sure I will make the correct prayer on time. I thought when I grow up, I will start praying, worshiping God and all other stuff.

Well, that time came earlier, I would say in the age of 12, when I was already sick of playing the two sided game of non-believing at school and being an awesome Christian in church, I tried praying, reading Bible, started actually listen to sermons and my youth leaders. I had some nice "divine" moments when I felt like God was there, when something from the Bible just clicked to my current situation, when I sometimes prayed and it worked (yeah, I won that football game). I would call that the "blind faith years". Whenever I did not understand somethings regarding my faith, I would not care too much, when someone would tell me (especially at school) that God does not exist (with handful of tough arguments), I would always argue and try to make things up that fits my current set of beliefs. I was scared to answer those tough questions as even though I had some certain doubts, it was easier to be safe in my tiny little world of sunny ideas.

It is hard to sustain this kind of blind faith for a long time, since after some time, issues will just begin to rise up. After few years like that, I began to have some personal struggles in multiple areas of my life, and my Christian blindness helped me to make some very stupid mistakes I now wonder how anyone would be able to even think of. As a result, my life began to tear apart in so many different aspects that I just could not hold on sustaining to any longer.

This all led to a very long and deep depression, after which I had a long recovery. I did not give up on God at first, I tried looking for answers as to what could have just happened and what does it all mean. I started asking the questions I feared to ask before, I started to actually see the dark side of the church, the unbelievable inconsistency of different Christian theories (or theologies), simply I started doubting a lot of things in Christianity.

After some time I was just sick and tired of  looking for a firm ground where there was none. Finally I think it was about four years ago, when for the first time in my life I just stopped believing in the God. Yet I still saw no other way of living, I saw all the happy Christians around me, I still believed and was almost sure I will come back.

Of course that eventually happened ,though very slowly since I had quit most of my relationships including my church ones and had stopped talking to most people for a long time as I was broken and also scared that I would have to explain everything. No one saw this change in me, and simply could not understand me.

Well, I was very lucky that I found a mentor (in the same church) who helped me to talk through my insecurities, through my pain and doubts and who didn't judge me for my mistakes and my now non-standard opinions.With him, I started a recovery path where I finally started to use my brain even in the matter of faith.

My first church was Charismatic (and to them God speaks especially in emotions and you should not rely upon your brain too much there), than we moved to the Element church, which is very hard to define in terms of form, but the pastor is a very good reader and thinker, so after I stopped believing everything from Christianity and actually started to listen, reason and compare his arguments with other pastors and even non-christian authors, I was finally free to find out what I actually believe.

I think that is enough of a taste of the foundation of my faith journey, now let's move to what made me "unbelieve". In Element church, when you meet on Sunday morning, you start by singing couple of songs, then listen to a sermon which takes about 30 minutes, and then you socialize with others. The philosophy of the church is to be relevant to non-believers, so very often the whole message is just describing some Christian principles, reasoning for them (still nothing about God) and the last five minutes it blends the God thing into it. This way I learned about countless of awesome principles, such as generosity, healthy relationships, forgiveness... And I must say, it really works. I can see it implemented in the lives of the people of the church, I can see it in the lives of other Christians, and I can see it also in the lives of non-believers.

So if you feel your life sucks and you need some coaching or you would like to learn some very nice principles you can base your life upon, I would definitely recommend you going to Element church, it's free and the people there are awesome.

So what was missing? Easy question... God. I used to think that when I feel somehow or think something unusual, it must be God talking to me. Well, the heavy lunch God wasn't too nice. Some Christians are sensible and can determine whether it's God talking to them or not, now for me, it just became magic. Now I think it's absolutely unwise to make your decisions based on your feelings of any kind, yet back then, this was what I was taught, or at least I thought I was taught. And of course, many of you can relate to the unreliability of feelings.

But then, how can you meet/notice/hear the invisible God? I do not know. Some people just do and it's magic for me. Some people pray and say God answers them, some lose themselves in worshiping (singing God-centered songs) and feel His presence, some can see Him in the glory of God-made nature, some can see Him after 40 days of fasting (not eating) and I would doubt I wouldn't see Him too had I fasted for so long (I just like myself too much so I haven't done it). I tried many of these ways, I've been to a monastery twice, I read the Bible like a freak, I prayed, I visited many different churches, I read lot of Christian books, but I have to say, in four years I could not find Him.

God might exist and I cannot prove he does not, but the kind of God I would be willing to base my life upon would not let me look for him for so long and keep silent. I know people who gave up much faster and I cannot judge them. In fact, the only one in this I can judge is the loving God I used to believe in. If he was anything the New Testament Bible calls Him, he would not let so many people wander around and never respond. He would not let them slip away. Or when he let them, what's the point of it? This was one of my issues, why some people find Him and others don't? Is it that the latter are just better, more patient or persevering?

In giving up on searching for the invisible God I do not like anymore (for many other reasons, btw), am I just impatient and ignorant? Yes, you can say so, but one must also consider life in my age is full of different huge decisions like what to study, who to date/marry, whether to go into bussiness or into social sector... And when I cannot be sure I make these decisions based on a true theory that I might later on find out to be false, that would be no joke. So I think it might be true that I am impatient and ignorant from the Christian's perspective, but from any other point of view it's even irresponsible to stick with one prior chosen philosophy that doesn't work for so long.

My main argument for the need of a solid ground in belief areas are however the crisis times. I’ve had depressions regularly (I’ve already visited a psychologist, don't worry), so almost every year I am faced with the decision whether I should bother surviving another year. And in these times of thinking whether I should jump or not, it's good to have something you really believe in that makes you not jump. So I would rather find some "stable God", which I cannot disprove even in the worst times of self-doubt. The same I must say about any longer goals. I never could just decide whether I will do music or sports professionally (even though I wanted and want that sometimes) or do bussiness, because I wasn't sure it was the God's plan (I thought it was selfish and useless for God).

Now it's time to briefly list some other issues I have with Christianity that led me here. I don't understand the concept of worshiping God, it just doesn't make any sense to me. Next, I sometimes doubt preaching in church is helpful, because it influences so many people and very often it is just somebody's opinions that are not aligned with Christianity and even with common sense (yes, I've heard some really stupid things preached). I don't believe any crap that tries to disprove evolution and I was never really satisfied with pro-Christianity proving, yet it's thousand times better than the Mormon church and still I can see many happy Mormons. I don't think homosexuals should go to hell, in fact I don't even believe in hell, because the simple idea is just unfair for many reasons. I don't believe the fairy tales about the free will, as they try to explain the existence of evil in the World, which is also big issue I was never given any satisfying answer to.

I am not mad at Christianity, I know many smart and honest Christians who really found God and these are often my favourite people. I am grateful for the Element church and for many people I know there. I like happy Christians being happy Christians. On the other hand, I like happy Muslims or happy Atheists too. I would recommend to so many non-believers to go to a nice church that is like Element just to see what does it mean to believe, to see different life perspectives and to learn about the almost forgotten principles our society is built on, I honestly would. I think any kind of closed-mindedness and conservatism is potentially dangerous, in any religion or philosophy or political/economical world-view.

Now, why bother writing all of this publicly? Well I noticed that most people still considered me Christian or even "strong Christian", and in that position it is quite hard to talk to both sides of the barrier, since I was either a rebel for Christians or an "enemy" for non-Christians, in the matter of some deeper discussion.

I am a big fan of transparency and I think it might encourage both Christians and non-Christians to actually think about their faith and not to worry on what side they are, because what really matters is, whether you are honest with yourself. I also wanted to show to the Christian world that sex before marriage is not always the primary reason why people leave the church and that I actually think about faith and that it is very important to me.

Thank you for reading this long message, you can definitely respond by leaving a comment, writing me a message, we can set up a meeting to talk, I am open for answering any further questions and happy to talk about this topic in general.

pondělí 13. října 2014

Proč už nejsem křesťanem

Před několika dny jsem veřejně na svém facebookovém profilu oznámil, že už nejsem křesťanem, následovníkem křesťanství. To vzbudilo řadu otázek, především z řad přátel, kteří se mnou už delší dobu nemluvili), jako jestli to myslím vážně, nebo co mě k tomu vedlo. Takže toto budiž odpovědí na tyto otázky.

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je poměrně dlouhý, takže si ho možná nechte na později, pokud nemáte moc času. Pokud se rozhodnete číst, snažte se nepřeskakovat a číst až do konce, jinak by vám mohla uniknout pointa. Radši to jinak nečtěte vůbec, nijak se mě to nedotkne (a ani se to nedozvím :D). Celý text je pouze mým názorem a reaguje na křesťanství, které mi bylo prezentováno, plně si uvědomuji, že existuje nespočetně mnoho jiných forem, které můžou být lepší. Na ty ale nereaguji. Zároveň se chci omluvit za místy ostřejší tón a sarkasmy, které nemám ovšem v úmyslu mířit na křesťanství jako takové, ale hlavně na jeho fundamentalistické formy, se kterými mám špatné zkušenosti, a které mu dělají špatnou reklamu, a platí to tak i u jiných náboženství.

Čemu věřím

Začnu nejprve tím, čemu věřím. Zaprvé, věřím, že každý má svoji vlastní “sbírku” přesvědčení (přesvědčení beru jako "to, o čem jsem přesvědčený, čemu věřím") ohledně nejrůznějších aspektů jeho života a světa okolo něj. Tato přesvědčení ovšem nejsou dobrovolně volitelná. Nemůžeme si jen tak snadno zvolit, čemu budeme věřit, pokud v to právě nevěříme. Například sám sebe nemůžu jen tak přesvědčit, abych věřil v Létající Špagetové Monstrum. Možná tak můžu veřejně prohlašovat (což mnoho lidí opravdu dělá) a můžu se chovat, že v Něj věřím. Kdyby v něj chtěl věřit doopravdy, budu se muset zamýšlet nad tím, proč nevěřím, číst články či knihy o Monstru a snažit na věc dívat z nejrůznějších úhlů pohledu. Pokud by z toho všeho vyplynulo, že je tu opravdu velká pravděpodobnost, že Monstrum doopravdy existuje, tak bych možná pomalu svoje přesvědčení změnil. Ale kdyby Všemocné Špagetové Monstrum přiletělo k mému domu a hrozivým pomodoro hlasem proneslo, že mě nesežere, jen pokud budu jíst každý den těstoviny, je velká šance, že na předchozí poznatky zapomenu a poběžím objednat tunu Lasagní.

To je tedy moje první přesvědčení, věřím, čemu věřím, a nemůžu to jednoduše změnit. Z toho vyplývá, že když jsem napsal, že v křesťanství nevěřím, tak to nebylo nějaké unáhlené rozhodnutí, spíš prosté konstatování faktu, že tomu už nevěřím, protože tomu tak už nějakou dobu je.

Návrat do historie

Vím, že vás ale asi více zajímá, co přesně mě přesvědčilo, jak se to přesně stalo, že jsem věřil, a teď už ne. To je alespoň v mém případě hodně komplexní otázka, která reflektuje více méně všechny moje životní zkušenosti, desítky a stovky knih, které jsem přečetl a rozhovory, které jsem vedl. Nicméně se o to i tak pokusím. Musím začít v mém raném dětství (to není zase tak dávno). Vyrůstal jsem v křesťanské rodině s fakty, jako že Bůh doopravdy stvořil Zemi za 7 dní, že evoluce je jen velká konspirační teorie, kterou vytvořilo pár zahořklých vědců, kteří nechtěli poslouchat Boha, a že když se budu modlit tu správnou modlitbu před tím, než zemřu, tak budu navždy šťastný v Nebi. Prostě jsem věděl, že Bůh je, stejně jako Slunce a hvězdy, protože to tak říkali všichni, koho jsem znal. Já jsem byl ale rebel a radši jsem si hrál a dělal si, co jsem chtěl, protože jsem věděl, že tu modlitbu před smrtí určitě stihnu, a předpokládal jsem, že křesťanství začnu brát vážněji, až budu ten nudný dospělý a nebudu si mít s čím hrát.

Ten čas přišel o něco dříve, zhruba když mi bylo 12, kdy mě už přestávalo hrát dvojí hru nevěřícího ve škole a úžasného křesťana v neděli. Začal jsem se modlit, číst Bibli, doopravdy poslouchat kázání a moje vedoucí mládeže. V tu dobu jsem zažíval skvělé "nadpřirozené" okamžiky, kdy jsem cítil, jako by tam Bůh doopravdy byl, když mi Bible řekla něco, co přímo zapadalo do mojí současné zkušenosti, když jsem se modlil a často se to opravdu splnilo (v tu dobu jsme ve fotbale dost vyhrávali). Obecně se to vázalo i na to, že jsem byl víceméně úspěšný v různých oblastech, a často jsem to přisuzoval Bohu, což mi moje přesvědčení jen utvrzovalo. Tohle období bych nazval "roky slepé víry". Kdykoliv jsem něčemu nerozuměl, něco mi nesedělo, často jsem to nechal být a radši to dál nezkoumal. Později jsem třeba i lehce zkoumal a přečetl si knihu, která podporovala můj křesťanský názor, ale upřímně, myslím, že jsem se bál jiných názorů, protože by mi mohly zbořit můj slunečný svět, který jsem si vymaloval.

Ovšem taková slepá víra je těžko udržitelná nějak dlouhodobě. Nemluvě o tom, že člověka vede k tomu, že si sem tam do ní přimíchá něco, co v křesťanství není, protože se mu to hodí, a potom to bude obhajovat úplně stejně, a mnohdy k tomu použije i nějaký ten verš z Bible. U mě tomu bylo nejinak. Po několika letech v tomto rytmu, kdy se mi moje skryté pochybnosti jen kupily, jsem v krátkém sledu do své sbírky blábolů přidal několik, které mě vedly k rozhodnutím a k chování, kterých mi je teď upřímně líto, a došlo to až do bodu, kdy už mi to všechno opravdu nedávalo smysl, a tak jsem si v jeden moment prostě řekl dost.

Skončilo to velmi dlouhou a kvalitní depresí, ze které jsem se hodně dlouho vzpamatovával, vlastně možná až dodnes. Nedával jsem to za vinu Bohu, ale sobě, snažil jsem se hledat odpovědi na to, co se vlastně stalo a co to celé znamená. Začal jsem se ptát otázky, které jsem se dřív ptát bál, začal jsem si všímat temné stránky církve, neuvěřitelné nekonzistence různých křesťanských teorií (či teologií), zkrátka jsem začal mít ohledně křesťanství řadu pochybností.

Po nějakém čase jsem byl otrávený a unavený tím hledáním nějaké pevné půdy pod nohama, protože tam nikde prostě nebyla. No a bylo to zhruba před čtyřmi lety, kdy jsem poprvé přestal tomu všemu věřit. Nicméně jsem v tu chvíli neměl nic jiného, co by mému životu dávalo nějaký smysl, a měl jsem kolem sebe samé příjemné a šťastné křesťany, takže jsem si byl jistý, že se vrátím zpět.

To se tak i stalo, nicméně velice pomalu. Po mé dlouhé depresi jsem přerušil většinu mých hlubších vztahů a přešel jsem do údržbového režimu mělkých konverzací, protože jsem byl zraněný a bál jsem se, že budu muset vše vysvětlovat. Nikdo kromě mě nevěděl, co se mi v tu dobu dělo v hlavě, a tak mi ani nemohl porozumět.

Měl jsem v tu dobu však veliké štěstí, našel jsem totiž v církvi mentora, se kterým jsem postupně mohl probrat hodně věcí, ve kterých jsem si nebyl jistý, kde jsem byl zraněný a měl řadu pochybností, bez toho, aby mě nějak odsuzoval za moje chyby a za moje nestandardní názory. Díky někomu jsem začal cestu obnovy, během které jsem začal konečně používat mozek i v záležitostech víry.

Mojí první církev byla charizmatická (to pro mě znamená zhruba to, že Bůh mluví prostřednictvím emocí a používání rozumu je tam až na druhém místě za posloucháním Boha), tam jsme s rodinou byli do mých zhruba deseti let, poté jsme přešli do církve zvané Element, která je těžko nějak zařaditelná, co se formy a stylu týče, ale její pastor má podle mě velmi dobré a logické uvažování a čte opravdu hodně knih (to je pro roli pastora velice dobrý předpoklad). Potom, co jsem přestal věřit z křesťanství všemu a začal jsem doopravdy poslouchat, vážit jeho argumenty s ostatními pastory i s lidmi z jiných sfér, měl jsem konečně svobodu přijít na to, čemu doopravdy chci věřit.

Co mi na křesťanství chybělo

Myslím, že to na ochutnávku mojí cesty víry už stačilo, teď tedy k tomu, co mě dovedlo k "nevíře". V Elementu se lidé scházejí každou neděli, začíná se skupinovým zpíváním několika písní s kapelou na podiu, dále se poslouchá kázání, které trvá zhruba půl hodiny a po skončení programu je čas na setkávání s ostatními křesťany. Filozofie církve je být srozumitelnou pro nevěřící (pro všechny), takže velmi často se v kázání popisuje nějaký křesťanský princip a argumenty jsou stavěny bez předpokladu existence Boha, tak aby přítomní nevěřící viděli, že mají smysl, a nezřídkakdy dojde k prolnutí s Bohem teprve na závěr (velice zjednodušeně řečeno, prosím nekamenovat, Elemenťáci). Zdaleka ne všechna kázání jsou v tomto duchu. Každopádně, skrze tato kázání jsem se naučil spoustu úžasných principů, jako štědrost, pokora, odpuštění... A musím říct, že opravdu fungují. Vidím je implementované v životech lidí z Elementu, v životech jiných křesťanů, a stejně tak i v životech nekřesťanů.

Takže pokud máte pocit, že váš život je na houby a hledáte způsob, jak žít lépe, nebo pokud se chcete naučit některé opravdu dobré principy, na kterých můžete postavit život, určitě bych vám církev Element vřele doporučil, je to zdarma a lidi tam jsou jedním slovem úžasní.

Takže co mi chybělo? Jednoduchá otázka. Bůh. Dříve jsem si myslel, že když se nějak cítím nebo když mě napadne něco neobvyklého (na co bych jinak přijít nemohl), tak to musí být Bůh, který tak ke mně mluví. Někteří křesťané tvrdí, že jsou na Boží hlas citliví a dokáží poznat, jestli k nim tak Bůh mluví nebo ne. Já jsem to ale nikdy nezjistil. Dnes jsem pevně přesvědčený, že dělat rozhodnutí na základě pocitů (byť to může být Bůh) není vůbec moudré, ale předtím to byl pro mě všeobecně přijímaný světonázor, nebo jsem to aspoň tak chápal. A jsem si jistý, že se na nespolehlivosti pocitů většina z nás shodne.

Ale jak potom můžu potkat/poznat/slyšet neviditelného Boha? Nevím. Někteří lidé to umí, ale pro mě je to prostě magie, nerozumím tomu. Někteří se modlí a Bůh jim nějak odpoví, někteří se ztrácejí v uctívání Boha chvalami (písněmi) a cítí Jeho přítomnost, jiní Ho vidí v majestátnosti Jím stvořené přírody, no a někteří Ho vidí po 40 dnech půstu (bez jídla) a tak trochu si říkám, že po 40 takových dnech bych Ho asi uviděl taky, ale mám se asi až moc rád, takže jsem to ještě nezkoušel. Mnohé přístupy k Bohu jsem vyzkoušel, byl jsem dvakrát na pár dní v klášteře, četl jsem Bibli jako šílenec, modlil jsem se, navštěvoval jsem různé církve, četl jsem hodně křesťanských knih, jezdil na křesťanské festivaly, dokonce jsem se i postil, ale za ty poslední čtyři roky jsem Ho zkrátka neobjevil, bylo to pro mě jen hučení do zdi. A postupně jsem to vzdal.

Bůh možná existuje, a rozhodně neumím dokázat, že ne, ale Bůh, na němž bych mohl postavit svoji víru a tedy i svůj život, by snad neměl potřebu se mnou tak dlouho hrát na schovávanou. Znám lidi, kteří to zabalili mnohem dřív a vůbec je nemůžu odsuzovat. Vlastně jediný, koho bych tady mohl nějak odsoudit je ten Bůh, ve kterého jsem předtím věřil. Pokud by byl takový, jak o Něm Nový Zákon mluví, proč by nechal tolik lidí trmácet se kolem víry a neobtěžoval se jim jakkoli odpovědět? A kdyby je trmácet nechal, jaký to má smysl? To byla jedna z mých prvních námitek, proč Boha někteří snadno najdou a jiní to zkouší dlouhé roky a mají smůlu? Je to tím, že ti první jsou lepší, trpělivější nebo vytvralejší?

Když vzdávám hledání neviditelného Boha, kterého už stejně z různých jiných důvodu nemám rád, jsem prostě jenom netrpělivý nebo ignorantský? Ano, můžete říct. Ale musíte si zároveň uvědomit, že jsem ve věku, kdy musím dělat spoustu důležitých rozhodnutí, jako co budu studovat, koho si zvolím jako životní partnerku, jestli se zaměřit na byznys nebo na humanitární sektor, jak investovat svoje finance... A když si nemůžu být vůbec jistý, že dělám tato rozhodnutí na základě pravdivé teorie a později by se ukázalo, že pravdivá nebyla, tak si můžu hypoteticky dost pokazit život. Takže možná jsem netrpělivý a ignorantský z pohledu křesťanství (nikdy nesmíš hledání Boha vzdát), ale z pohledu selského rozumu je hrubě nezodpovědné držet se teorie, která mi prostě nefunguje.

Můj hlavní důvod pro potřebu pevné půdy v oblasti víry jsou ale krizová období. Mám pravidelné deprese (a začal jsem chodit k psychologovi, nebojte se), takže téměř každý rok stojím před rozhodnutím, jestli se mám obtěžovat a žít ještě další rok. A v těch chvílích, kdy jste na hraně a váháte,jestli skočit nebo neskočit, je dobré mít nějakou pozitivní životní filozofii, která vás udrží naživu (tedy, je to minimálně lepší pro vaše okolí, protože po sebevraždě trpí jen lidi okolo, vy už ne, kvůli tomu jí přece děláte - matfyzácká odbočka). Takže je pro mě, vzhledem k mým náladovým podmínkám, poměrně důležité najít nějakého "stabilního boha", kterého nemůžu vyvrátit i v období největších pochybností. A to samé platí i o dlouhodobých cílech a plánech. Nikdy jsem se nemohl prostě rozhodnout, že budu dělat sport nebo hudbu profesionálně (a uvažoval jsem nad tím) nebo že začnu podnikat, protože jsem si nebyl jistý, jestli to bylo v souladu s Božím záměrem a navíc moje pocity (můj starý pohled na Boží hlas) mi tvrdily, že je to sobecké a pro Boha neužitečné.

Teď je čas vyjmenovat další věci, které mi na křesťanství nesedí a dovedly mě tam, kde dnes jsem, ale nebudu dávat zevrubnější vysvětlení, protože už tak je článek hodně dlouhý, třeba někdy jindy.
  • nerozumím důvodu pro uctívání Boha, nikdo mi to dodnes nebyl schopný přijatelně zdůvodnit
  • nejsem si jistý, jak moc je kázání v církvi k užitku, protože si do nich lidé mají tendenci přidávat svoje vlastní názory, které někdy nejsou v souladu s křesťanstvím, a občas ani v souladu se zdravým rozumem
  • vadí mi snahy některých křesťanů popírat evoluci a nikdy mě jejich zdůvodňování nepřesvědčilo
  • nevěřím, že homosexualita je hřích, ve smyslu, že věřící homosexuál by měl svoji přirozenost potlačovat
  • nevěřím ani v koncepci pekla, protože jeho existence je v protikladu s dvěma vlastnostmi, které jsou Bohu připisovány - milující a všemocný
  • nikdy jsem neslyšel uspokojující argument na problém existence zla ve světě (argument svobodné vůle je pro mě velmi slabý a rozporuplný)

Nejsem na křesťanství jako takové naštvaný, znám hodně sympatických, inteligentních a upřímných křesťanů, kteří Boha našli. Jsem taky vděčný za Element a za mnoho skvělých lidí, které odtamtud znám. Jsem rád, když jsou šťastní křesťané šťastnými křesťany. Jsem rád, když jsou muslimové šťastní, a stejně tak i ateisti či agnostici. Vřele bych doporučil všem nevěřícím aspoň chvíli chodit do dobré církve (jako Element, bohužel jsem téměř žádnou jinou takovou neobjevil), protože kromě rozšíření svého rozhledu a pochopení pohledu věřících, který často není tak fundamentální a "vymytý", jako třeba ten můj v období slepé víry, se také můžou naučit dnes už skoro zapomenuté principy, na kterých je naše židovsko-křesťanská společnost postavena. A stejně tak si myslím, že fundamentalismus, konzervatismus a jednostranný pohled na svět je potenciálně nebezpečný v jakémkoliv náboženství nebo jiném myšlenkovém směru.

Pořád bych rád věřil, protože vidím, že když to funguje, tak to dává člověku hluboký smysl a znám hodně lidí, kteří žijí ve víře a jsou šťastní. Ale jak jsem na začátku uváděl, nemůžu si poručit, čemu budu věřit. Nepovažuji se ale za ateistu, často mám pocit, že nějaká vyšší síla za naším světem stojí a těžko bych dokazoval, že není, takže bych si možná přisoudil přízvisko agnostik, pokud je to nutné, ale radši bych se přihlásil k víře ve zdravý rozum a “zdravou míru haluzu”. To vše ale samozřejmě není nijak definitivní, moje názory se vyvíjejí s každou konverzací, každou novou zkušeností a novou dobře ověřenou informací a snažím se být otevřený jiným myšlenkovým směrům a názorům.

Důvody pro veřejné prohlášení

Na závěr bych rád napsal, proč jsem se obtěžoval a napsal svoje prohlášení veřejně. Zaprvé, většina lidí okolo mne mě zná jako křesťana, a v takové pozici je těžké mluvit s oběma stranami bariéry, křesťanům se nelíbí nekřesťanské názory a nekřesťany moje "křesťanské" názory nezajímají. A časem bych to musel postupně každému vysvětlit.

Zadruhé, fandím každé snaze o transparentnost a mám rád, když se lidé dělí s okolím o svůj pohled na svět a za svými názory si stojí.

Zatřetí, řekl jsem si, že tím třeba můžu povzbudit další křesťany i nekřesťany, aby nad svojí vírou přemýšleli, aniž by se stresovali tím, jestli jsou zrovna na “správné” straně.

No a začtvrté, chtěl bych být živým protipříkladem populárního přesvědčení, že mladí křesťané odchází od víry, protože jim vadí zákaz předmanželského sexu a podobné další moralismy, a ukázat, že i přes svoji "demisi" nad vírou aktivně přemýšlím a je pro mě hodně důležité, čemu věřím.

Děkuji za přečtení, budu rád za připomínky či komentáře, upozornění na překlepy, nejasnosti, rozpory a další hnidopišské poznámky. Jsem otevřený diskuzi a rád si s vámi na toto téma popovídám.