Rekonstrukce státu - proč se mi líbí

Někteří z vás už možná o politickém projektu Rekonstrukce státu slyšeli, ale mnozí, jak se mi poslední dobou zdá, o tomto projektu ještě nemají tušení nebo neví, o co přesně se jedná a o co komu jde, a proto píšu tento článek, abych vám  sdělil, proč se mi tato iniciativa líbí a co prosazuje.

Nejjednodušeji to člověk zjistí, když se podívá na web - www.rekonstrukcestatu.cz, nebo na facebookovou stránku, kde se neustále objevují aktuality z dění v iniciativě i komentáře aktuálního politického dění. Jen stručně - jedná se o iniciativu mnoha občanských sdružení a hnutí, jako je Transparency International, Nadační fond proti korupci, KohoVolit.eu a spousta dalších (a mě neznámých :) ), viz http://www.rekonstrukcestatu.cz/cs/seznam-partneru. Jde o nadstranický projekt, jehož hlavním cílem je prosadit 9 zákonů, které by měly výrazně ztížit korupční jednání v politice a státní správě, jako například Povinné zveřejňování smluv o veřejných zakázkách na internetu, Majetková přiznání politiků, a prvním prosazeným zákonem, který už jen čeká na podpis prezidenta, je Zrušení anonymních akcií (!), který schválila sněmovna asi měsíc zpátky.

A jak toto "prosazování" vypadá? Jelikož většina ze zákonů, které iniciativa prosazuje, už dávno jsou v programu všech politických stran a nejedná se o věci pravice či levice, cílem iniciativy je ukázat, jak tento svůj program jednotliví poslanci plní. Hlavní "strategií" je obcházení politiků (což může udělat kdokoli, kdo se přihlásí), seznámení s jednotlivými body, kde cílem je, aby se daný poslanec podepsal, že tyto zákony bude prosazovat a bude pro ně hlasovat. Nemusí souhlasit se vším, stačí podepsat některé z nich. S dnešním dnem hlásí web iniciativy 45 poslanců a 7 senátorů, kteří vyjádřili svým podpisem podporu. Tento podpis může politikům přinést popularitu, jelikož jeho jméno bude zvěčněno na seznamu "těch dobrých", ale zároveň je jakousi veřejnou pákou, která mu brání změnit názor a hlasovat proti. Například v den, kdy se hlasovalo o zrušení anonymních akciích, vyvěsili lidé z Rekonstrukce všude kolem sněmovny žluté značky s logem iniciativy a nápisem "Zrušení anonymních akcií", aby snad nikdo nezapomněl :) fotky (snad) tady. Web taky obletělo propagační video Rekonstrukce státu, "Dožeňme Botswanu", určitě se mrkněte, pokud jste ještě neviděli - tady.

No a teď můj názor. Líbí se mi obecně jakákoli aktivita, která bojuje proti nespravedlnosti a korupci obzvlášť, už dlouho jsem fanda Karla Janečka a jeho fondu proti korupci. Díky tady patří Radkovi Huškovi, který mě pozval na jednu z prvních besed, které Janeček pořádal. Bylo to cca 4 roky zpátky, a tehdy to všechno znělo opravdu hodně utopisticky. Ale tajně jsem doufal. Potom přišla kauza Rath (první větší ryba), korupce se obecně začal mnohem více řešit i v médiích, projekt Pozitivní evoluce, zákaz anonymních akcií... Rekonstrukce státu mi do toho všeho krásně zapadá. Je nadstranická, podílí se na ní hodně odlišných organizací s velmi rozličnými názory, jak co dělat, a zdá se, že jdou dopředu. Nejde o nazdárky, kteří se rozhodli "změnit svět", v jejich řadách je mnoho vzdělaných lidí, právníků, politologů, ekonomů a analytiků, kteří studují danou problematiku a zákony, zároveň je tam spousta mladých akčních lidí, kteří mají dobré nápady, které tlačí na politiky mediálně (například teď umístili naproti sněmovně obří počitadlo znázorňující, kolik lidí z jakých stran vyjádřilo podporu Nejkrásnějšímu zákonu, jak tento zákon iniciativa nazývá - povinnému zveřejňování smluv na internetu).

Zrovna včera jsem se bavil se slečnou, která nedávno začala pracovat jako advokátka v Transparency International, a právě zdůrazňovala, že zpočátku tomu příliš nevěřila, protože ty organizace byly opravdu hodně odlišné, například její organizace je spíš konzervativní a jiné organizace zase více mediálně a akčně zaměřené, ale prý to jde teď docela dobře a právě ta diverzita je velkou výhodou.

A proč vám to všechno píšu? Abyste:

1. lajknuli stránku Rekonstrukce státu na facebooku
2. šířili zprávu dál
3. měli lepší náladu ohledně politiky :)

A můžete taky sdílet tenhle článek!

V klášteře v 21. století

Tento týden jsem strávil několik dní v klášteře Nový Dvůr (mezi Plzní a Karlovými Vary) a jelikož se mě více lidí ptalo, jaké to tam bylo, tak jsem se rozhodl napsat na blog, a tím tomu taky udělat skrytou reklamu. :)

O klášteře jsem se dozvěděl od mého "pana domácího" v Praze, Tomáše Holuba, který tam již několik let jezdí vždy po Vánocích, aby si pročistil hlavu. Vychvaloval to tak dlouho, až jsem začal přemýšlet, že bych se tam taky vypravil. Je to sice trochu z ruky, ale za pokus člověk nic nedá.

O co tedy jde? Klášter Nový Dvůr se začal stavět v roce 1999 a otevřel se v roce 2002. Samotná budova má velmi moderní a zajímavou architekturu. Kromě budovy kláštera jsou ještě kolem hospodářské budovy a dům pro hosty, který je oděn v moderním hávu. Co člověka asi nejvíce překvapí, je věk mnichů. Průměr bych odhadl tak na 35 let, přičemž jsou tam i kluci v mém věku, nebo o pár let starší.

Jedná se o řád trapistů. Nevím, jaká přesně hierarchie vůči církvi tam funguje, každopádně slaví mše v katolickém stylu. Pokud složíte slavnostní slib, budete v klášteře až nadosmrti. To zní trochu šíleně, ale jim to tak nepřipadá. V čem tedy jejich mnišský život spočívá: Den začíná ve 3.15 ráno, kdy začínají v kostele ranní modlitby. Takových modlitebních setkání je přes den v pravidelných intervalech sedm. Obvykle jde o zpívání žalmů nebo chorálů. Trapisti si zakládají na čtení - čtené modlitby, čtené kázání. Má to své výhody i nevýhody, nemůžu soudit. Každopádně atmosféru to má parádní. Prvních modliteb, kterých jsem se zúčastnil, byly večerní, kdy svítí jen několik málo hodně slabých světel, a člověk sotva vidí postavy mnichů v hábitech vyrovnané v řadách proti sobě. V našich protestantských kruzích, kde klademe důraz na upřímné modlitby vlastními slovy a na postoj srdce, je tento přístup stěží pochopitelný, a ani já jsem se do toho úplně nedostal, nicméně jsem se většiny modliteb zúčastnil a ke konci jsem si už den nedokázal představit bez nich.

Mezi modlitbami mniši dělají různé věci - studium, osobní modlitba, práce, vyučování. Mniši dvakrát denně pracují. Kolem kláštera jsou rozlehlá pole a lesy. V Novém Dvoře chovají ovce, pěstují cosi na polích a vyrábějí hořčici a kosmetiku. Klášter si sám na sebe vydělá. (!) Zároveň těží dřevo, kterým topí a naopak vysazují nové stromky. Moje představa mnichů jako lidí nepoužitelných pro běžný život byla během chvilky ty tam. Jsou ohromně zruční, v práci se střídají a tím pádem všichni umí vařit, prát, uklízet (ano, všechno tady dělají muži, ženy tu nejsou), jezdit s traktorem, sekat dříví, kácet stromy... Zajímavé.

Zásadou trapistů je účelová komunikace. Pokud člověk vyloženě nepotřebuje někomu něco říct (jako třeba nestůj mi na noze), tak mlčí. Není to samoúčelné. Mlčení člověk využívá k modlitbě v duchu (tzv. invokace). Celý tento způsob života je totiž zaměřený na Boha. Ráno modlitba, během dne práce nebo studium, kdy se člověk snaží neustále soustředit na Boha, ale i tak to není snadné - proto se každé 3 hodiny vrací ke společné modlitbě. Na druhou stranu neplatí nějaká jiná drastická omezení jako u ostatních řádů - můžou jíst, co jim hrdlo ráčí atd...

Mladí mniši mají každý den společné vyučování o víře a mnišském životě. Navíc mají svého mentora, který s nimi každý den mluví o jejich osobních bojích. Učednictví tak, jak ho dělal Ježíš. K mému údivu se mnou všichni mniši mluvili, a byli všichni moc milí a (sym/em)patičtí.

No a do toho všeho jsou ještě navíc v Novém Dvoře otevřeni hostům. Návštěvu si domluvíte přes mail, instrukce najdete na stránkách http://www.novydvur.cz/. Je možné tam jet i ve skupině, muži i ženy, dívky i chlapci. Pokud jedete autobusem, počítejte s cestou cca 6,5 km od zastávky. Nejbližší vesnice je 3 km od kláštera. Každý host dostane svůj vlastní pokoj v domě pro hosty, a dá se říct, že si může dělat, co chce. Je mu k dispozici knihovna, kaple, může se procházet po okolí, a nebo se právě účastnit mnišského života. Jídlo za vás řeší mniši, 3x denně v danou dobu je velké jídlo, a taky je vám k dispozici jídlo v kuchyni. A jídla vám naládují skutečně kopce. Pokud chcete, můžete s nimi pracovat (což je fajn). Taky si můžete promluvit s bratrem hostitelem (mnichem přes hosty) nebo s jinými mnichy. Jestli vás zajímá cena, obvykle si účtují 200-350 Kč za noc, ale řekli mi, ať dám, kolik chci, skoro se tvářili překvapeně, že jim chci za pobyt v "luxusním hotelu" platit. :)

A co je taky fajn, že do kláštera jezdí další lidé, a musím říct, že moc zajímaví. Dohromady jsem tam potkal tři různé hosty - německého katolického kněze, o kterém kdybych nevěděl, že je katolík, tak bych ho odhadl na pastora církve jako je Element. :) Dalším hostem byla starší Francouzka, která ale přijela pozdě a nestihl jsem si s ní víc pohovořit. Ano, byl jsem tam jediný český host, posledním, kterým jsem se potkal a mohl jej poznat, byl skromný Slovák, ze kterého se vyklubal bývalý primátor Bratislavy a poslanec Slovenského parlamentu, který jezdí do kláštera pravidelně, protože tlaky z politiky byly pro něj neúnosné. Z politiky však už odešel a to dost rozladěný, každopádně do kláštera dojíždí i nadále, a to jak sám říkal, minimálně jednou za rok. Zároveň se doma stará o dospělého postiženého syna... 

No a jak se mě tam líbilo? Užil jsem si to maximálně, přečetl (téměř) tři knížky, naučil se spoustu nových věcí, poznal velmi zajímavé lidi, trávil celý den s Bohem a dostal odpovědi na otázky, se kterými jsem do kláštera jel. Takže vám všem maximálně doporučuji, abyste taky někdy do kláštera zajeli. Já sám se plánuji určitě v dohledné době vrátit.

Book review: Posvátné stezky

Knihu posvátné stezky jsem začal číst plný očekávání, protože mi byla více lidmi doporučená, což není vždycky úplně dobře, protože člověk často bývá hodně zklamaný, ale to naštěstí nebyl tento případ.

Mnozí z nás křesťanů už možná poznali, že neexistuje jediná cesta, jak se přiblížit Bohu. Obzvlášť u nás v protestantských sférách se hodně prosazuje uctívání s hudbou, ale i čtení Bible a modlitba. Ne všichni však vědí jak na to, nerozumí Bibli, usínají u modliteb a podobně.

Posvátné stezky procházejí devět různých způsobů, jak milovat Boha. Důraz se klade právě na "milovat". Ač si to mnozí z nás neuvědomují, největší přikázání je právě milovat Boha jako sám sebe. Každá stezka je jasně popsaná řekl bych v té "nejčistší formě" tak, že i člověk, který o něčem podobném ještě neslyšel, nebo tím třeba opovrhoval, vidí důvody, které lidi k tomuto stylu uctívání vedou, výhody i nevýhody či pokušení, se kterými se musí tito lidé vyrovnávat a mnohé příklady, jak po této stezce kráčet v každodenním životě. Tyto způsoby jsou: naturalistický, smyslový, tradicionalistický, asketický, aktivistický, pečující, entuziastický, kontemplativní a intelektuální.

Oslovila mě například kapitola o tradicionalistickém postoji, což je něco nám naprosto cizí a naskakuje nám z toho husí kůže, jen se to slovo vysloví. Představíme si nudné mše se starým panem farářem a publikem složeným z důchodců, ale... Co takhle najít řád našeho mnohdy neukázněného a rozlítaného uctívání? Modlit se modlitby, které se modlily velkých postavy víry, jako byli Martin Luther, Jan Kalvín, František z Assisi... Symboly, které nám můžou připomínat Kristovu oběť nebo jiné případy z Bible (jako třeba nosit v kapse hřebík, prstýnek vyjadřující lásku k Bohu...) I když jsem nikdy ničemu podobnému nakloněný nebyl, dost mi to opravilo náhled na podobné "zastaralé" věci.

Myslím, že je důležité mít v těchto věcech rozhled. Každému může sednout něco úplně jiného, a nikdy nevíte, jestli třeba nehrabete na špatném písečku.

Kniha byla napsaná jasně, přehledně a strukturovaně, je prokládaná mnohými příklady ze života nejen autora, ale i mnohých známých i neznámých křesťanů. Dalo by se říct, že jde o nenáročnou a poměrně poutavou četbu pro ty, které téma zaujme. A rozhodně se řadí do mého seznamu povinné literatury. :)

Book review: I Am Second

The book called I Am Second is a collection of many different life stories. As its subtitle says, there are many situations, but always one great solution. I chose to read this book, because I like people’s stories. Since I once visited the web page of this project, www.iamsecond.com, and have seen couple of videos, I had known it would be an extraordinary experience.

There are literally tens and hundreds people who testified into this project and made a video placed on the web page. So the authors who chose stories for the printed book had pretty tough work, to pick only the best ones, and I have to say they did it very well. The chosen stories cover huge range of topics and very nicely changes between celebrities and well known people, such as Michael W. Smith or the hip-hop star Lecrae, and very real ordinary people dealing with very common problems like drugs, alcohol, overweight, pornography, relationships and also some rare and special ones as handling losses of soldiers under your command in war.

I must admit that not every story was really interesting. Some of them were just like “he was born, he felt bad and then accepted Christ and felt good”, but they are in minority. At first I was afraid, that the book will be sort of video transcription, but it was just plain fear. Stories are usually well written, not bothering with all the boring details, trying to show us all the emotions and feelings that the people felt and that led them to the ONE, who is first in their lives, therefore, they are second.

Book review: Washington: A Legacy of Leadership

This book written by Paul Vickery and Stephen Mansfield is the first one I have got from the site BookSneeze.com. I can say now, that I am really happy for this choice. The book leads us through the life of one of the greatest man who ever lived. Everybody knows the name of the first American president, but this book offers us a great insight to his life beyond the well known facts.
It shows the whole path of his life, all of his succeses and failures, which led him to a great character, skills and integrity. It is spiced with quotations from his journal, letters and speeches, where we can see his great respect for others, despite his choleric nature.
Majority of the book describes his war experience, his struggles with an army made out of people who had never fought before, lack of supplies and money, but his constant searching for God's will and Providence. Authors always show us not only the facts, but also the feelings and stories behind the curtain. It shows us, how he learned from his mistakes, took great leadership steps, but sometimes had great difficulties, was frustrated and self-doubting.
Final chapter called "Legacy" summarizes all the impression about this great man, with which the reader can easily identify and connect all the circumstances into one whole personality.
Very well written, sometimes even stirring and thrilling, especially in the battles, and showing us great image of great man, I recommend it to anyone, who wants to be inspired by this extraordinary leader.

Nudíš se? Přečti si tohle!

„Neexistuje žádná nudná věc, pouze nezaujatá mysl.“

   - G.K. Chesterton

Chesterton má pravdu. Když se nad tím zamyslíme, opravdu tu není skoro nic, co by alespoň jednoho člověka nezajímalo. Nakonec, kolik lidí věnuje svůj život zkoumání černé díry, teorii relativity nebo třeba výzkumu buněk. A dokonce za to dostávají Nobelovu cenu!

Nicméně, ačkoliv tu není nic jako nudný předmět, určitě tady máme spoustu znuděných lidí. Každý z nás každý den zažívá pocity nudy. Naneštěstí, mnoho z těch věcí, které vypadají nudně a nedonutíme se do nich, jsou ty, které nás nejvíc rozvíjejí a můžou zcela změnit náš život – věci jako škola, čtení knih, trávení času se svojí rodinou nebo plánování svého času.

Co to vlastně nuda je, a jak můžeme změnit své zájmy, abychom mohli dělat něco smysluplného a bavilo nás to?

Co je to vlastně nuda? Je to hlad, který cítí naše mysl. Stejně jako hlad signalizuje našemu tělu touhu po jídle, tak nuda signalizuje touhu naší mysli po duševní stimulaci, po zábavě a naplnění. Abychom to zjednodušili, když jste znudění, vaše mysl má hlad a chce něco k jídlu.

Když má člověk pořádný hlad, tak sní téměř cokoli. Stejné to je i s nudou. Pokud se pořádně nudíme, začneme dělat věci, které bychom nikdy předtím nedělali, jako například pročítání slovníku, stavění puzzle, zírání z okna... A v neposlední řadě hodiny na internetu, chatu a sociálních sítích...

Takže nuda, stejně jako hlad, není sama o sobě špatná věc. Co je špatné, je, když utěšujeme ten hlad něčím bezcenným. Stejně jako můžete zahánět váš fyzický hlad nezdravou nekvalitní stravou (jako hamburgery atp.), můžete zahánět i váš duševní hlad s duševně nezdravým nekvalitním jídlem. Zaháníme náš pocit hladu, aniž bychom tím dodávali našemu tělu nutriční hodnotu, kterou potřebuje a o kterou si tím říká. Zbavujeme se pocitu nudy, aniž bychom dovolili dosáhnout jejího skutečného záměru, čímž je vést nás k poznání, růst našeho charakteru a celkový osobní rozvoj.

Abychom tomu přitížili, žijeme ve světě, který se snaží eliminovat jakýkoli pocit nudy, aniž by tím jakkoli vyživoval naši mysl. Internet, 24 hodinová kabelová televize, mobily, herní konzole, emaily, iPody, to jsou všechno způsoby, jak být neustále připojený, komunikující a zabavený lidmi a médii.

Je to jako bychom žili ve světě, kde by byly všude plné mísy hamburgerů. Každý bez přestání nějaký žvýká. Máte trošku hlad? Naberte si, co hrdlo ráčí! Je tu vždy mísa kousek vedle tebe. Ve skutečnosti, nikdy nebudeš mít opravdový hlad na nějaké kvalitní a dobré jídlo, protože pořád jíš jen hamburgery.

Můžeš se smát, jak směšně tohle zní. Nakonec, rodiče nás nikdy nenechají jíst jen hamburgery, a i tak bychom to nejspíš nedělali. Všichni víme, že ruinování našich chutí na to co je dobré, hodnotné a zdravé je bláznovství. A přesto neustále ničíme apetit naší mysli tím, že ji sytíme tím nezdravým a bezcenným. Jeden z důvodů, proč se nikdy nedostaneme k nějakým dobrým a důležitým projektům a proč nezačneme dělat něco doopravdy smysluplného, je, že nikdy nedovolíme naší mysli, aby se stala natolik hladovou, aby si takové věci doopravdy mohla užít. Jen ji krmíme hamburgery.

Naše chutě se přizpůsobují tomu, co nejčastěji jíme. Pokud budeme celý život pít kolu, když máme žízeň, čím ji budeme chtít zahnat, až ji budeme příště mít? Na co budeme mít chuť? Na kolu. A když jíme pořád jen hamburgery, co si dáme, až budeme mít hlad? Zajdeme na hamburger. Stejně tak, pokud vždycky, když se nudíme, tak jdeme surfovat po internetu, co příště budeme chtít dělat, až se budeme nudit? Surfovat po internetu.

Připadá vám ještě zvláštní, že trávíte na internetu tolik času? Když jsme na internetu, tak tím jen zaháníme pocit nudy. Ale to naši mysl ještě víc utvrdí v pocitu, že se nudí, a my budeme na internetu surfovat déle, a možná i na „zajímavější” stránky. Tím si ale průběžně ničíme naši chuť dělat cokoli jiného. V tu chvíli se nám zdá trávení času s lidmi nudné, čtení uspávající a cokoliv pozbývá barev a smyslu.

To volá po akci! Je to zároveň krize a zároveň i příležitost. Krize, protože nemůžeme věčně krmit svoji mysl nezdravým jídlem. Prvním krokem může být, že si uvědomíme, čím svoji mysl krmíme. Když se na pár minut zastavíme a zamyslíme se, co vlastně naši mysl doopravdy nasytí. Co nám dodá potřebné vitamíny pro život. A když začneme svoji stravu hlídat, tak se bude zlepšovat i naše chuť na věci, které myslí prospívají a posilují ji. Čím více to tak budeme dělat, tím více si budeme užívat našeho růstu a tím více skvělých věcí nakonec dosáhneme.

Takže, co používáte na zahnání nudy? Nejprve si to uvědomte. Sepište si na papír 5-10 věcí, kterými trávíte nejvíc času. Potom je ohodnoťte body od 1 do 10, které věci jsou opravdu hodnotné (například 1 pro hraní na počítači, 10 pro cvičení na piano nebo posilování). A potom se podívejte, kterými věcmi trávíte nejvíc času. Nakonec si sepište co nejvíc věcí, které pro vás budou mít hodnotu vyšší než 7. A když se příště budete nudit a bude se vám chtít zase čas utratit něčím bezcenným, vydržte chvilku a počkejte, až se budete nudit opravdu pořádně. A až to nepůjde vydžet, zkuste dělat něco, na co jste si dosud neudělali čas. Něco z vašeho seznamu „kvalitní duševní stravy“. Může to být dokončení nějakého projektu, přečtení skvělé knížky, zorganizování nějaké aktivity se sourozenci nebo kamarády nebo třeba trénování hry na nástroj. Jen se ubezpečte, že to není něco, co je moc jednoduché a že to bude mít v budoucnu nějaký přínos. A napište mi určitě nějaký komentář ;-)