Why I quit being a Christian

Couple of days ago I publicly announced on my Facebook page, that I am no longer following Christianity. It made some of my friends (especially those who have not spoken to me in recent years) start asking questions at to whether it was serious and what led me to the decision to "quit believing" or why I announced it publicly. So this is my response to both of the questions.

DISCLAIMER: This post is really long, so maybe save it for later if you are short on time, If you do decide to read it now, please make sure you read the whole message without trying to skip anything as doing otherwise would mean missing the point of the message. I would recommend not reading it at all if this is not a possibility, I don't really mind. Also note that it is all my personal opinions only and I am responding only to the Christianity in the form that I know, I surely have limited information.

Let me start by saying what I do believe. First of all, I believe that everyone has their own set of beliefs on every aspect of our lives and world around us, no matter what they publicly say or how they try to act. These beliefs are NOT voluntary, We cannot choose our own beliefs. It is impossible to force yourself to believe in a Flying Spaghetti Monster (at least with my IQ level it is), however you can still publicly declare yourself a believer of the Spaghetti church. What you can only do is examine and question your own beliefs, why you cannot accept it, read some different perspectives about the Monster and then accept some new truths as your own and after some time, your beliefs can, deep down, actually change. However, if the almighty Spaghetti Monster flew to your house and told you it will not eat you, if you eat pasta every day, there's a great chance you will forget everything you just read and run to order some nice Lasagne.

So this is my first belief or axiom, I believe what I believe and I cannot easily change it. That means when I wrote I don't believe in Christianity anymore, it wasn't any kind of one-time decision, it was just simply saying the fact I don't believe it, because it's true for some time already.

Having said that, I know you are more interested in what actually made me stop believing. That is a complex question that reflects basically my life experiences so far, hundreds of books I read and conversations I’ve had. However, I will try my best since I feel the responsibility to do so. I must start with my early childhood (not too long ago). I grew up with facts like God created the Earth in seven days, the Universe is no older than 7000 years, that evolution is just a great conspiracy some stupid and bitter people created so they don't have to obey God and that when I pray the correct prayer before I die I will be happy forever in Heaven. I simply knew, there was God, because I was told that from everyone I knew. I, however, was always calculating, how to make sure I will make the correct prayer on time. I thought when I grow up, I will start praying, worshiping God and all other stuff.

Well, that time came earlier, I would say in the age of 12, when I was already sick of playing the two sided game of non-believing at school and being an awesome Christian in church, I tried praying, reading Bible, started actually listen to sermons and my youth leaders. I had some nice "divine" moments when I felt like God was there, when something from the Bible just clicked to my current situation, when I sometimes prayed and it worked (yeah, I won that football game). I would call that the "blind faith years". Whenever I did not understand somethings regarding my faith, I would not care too much, when someone would tell me (especially at school) that God does not exist (with handful of tough arguments), I would always argue and try to make things up that fits my current set of beliefs. I was scared to answer those tough questions as even though I had some certain doubts, it was easier to be safe in my tiny little world of sunny ideas.

It is hard to sustain this kind of blind faith for a long time, since after some time, issues will just begin to rise up. After few years like that, I began to have some personal struggles in multiple areas of my life, and my Christian blindness helped me to make some very stupid mistakes I now wonder how anyone would be able to even think of. As a result, my life began to tear apart in so many different aspects that I just could not hold on sustaining to any longer.

This all led to a very long and deep depression, after which I had a long recovery. I did not give up on God at first, I tried looking for answers as to what could have just happened and what does it all mean. I started asking the questions I feared to ask before, I started to actually see the dark side of the church, the unbelievable inconsistency of different Christian theories (or theologies), simply I started doubting a lot of things in Christianity.

After some time I was just sick and tired of  looking for a firm ground where there was none. Finally I think it was about four years ago, when for the first time in my life I just stopped believing in the God. Yet I still saw no other way of living, I saw all the happy Christians around me, I still believed and was almost sure I will come back.

Of course that eventually happened ,though very slowly since I had quit most of my relationships including my church ones and had stopped talking to most people for a long time as I was broken and also scared that I would have to explain everything. No one saw this change in me, and simply could not understand me.

Well, I was very lucky that I found a mentor (in the same church) who helped me to talk through my insecurities, through my pain and doubts and who didn't judge me for my mistakes and my now non-standard opinions.With him, I started a recovery path where I finally started to use my brain even in the matter of faith.

My first church was Charismatic (and to them God speaks especially in emotions and you should not rely upon your brain too much there), than we moved to the Element church, which is very hard to define in terms of form, but the pastor is a very good reader and thinker, so after I stopped believing everything from Christianity and actually started to listen, reason and compare his arguments with other pastors and even non-christian authors, I was finally free to find out what I actually believe.

I think that is enough of a taste of the foundation of my faith journey, now let's move to what made me "unbelieve". In Element church, when you meet on Sunday morning, you start by singing couple of songs, then listen to a sermon which takes about 30 minutes, and then you socialize with others. The philosophy of the church is to be relevant to non-believers, so very often the whole message is just describing some Christian principles, reasoning for them (still nothing about God) and the last five minutes it blends the God thing into it. This way I learned about countless of awesome principles, such as generosity, healthy relationships, forgiveness... And I must say, it really works. I can see it implemented in the lives of the people of the church, I can see it in the lives of other Christians, and I can see it also in the lives of non-believers.

So if you feel your life sucks and you need some coaching or you would like to learn some very nice principles you can base your life upon, I would definitely recommend you going to Element church, it's free and the people there are awesome.

So what was missing? Easy question... God. I used to think that when I feel somehow or think something unusual, it must be God talking to me. Well, the heavy lunch God wasn't too nice. Some Christians are sensible and can determine whether it's God talking to them or not, now for me, it just became magic. Now I think it's absolutely unwise to make your decisions based on your feelings of any kind, yet back then, this was what I was taught, or at least I thought I was taught. And of course, many of you can relate to the unreliability of feelings.

But then, how can you meet/notice/hear the invisible God? I do not know. Some people just do and it's magic for me. Some people pray and say God answers them, some lose themselves in worshiping (singing God-centered songs) and feel His presence, some can see Him in the glory of God-made nature, some can see Him after 40 days of fasting (not eating) and I would doubt I wouldn't see Him too had I fasted for so long (I just like myself too much so I haven't done it). I tried many of these ways, I've been to a monastery twice, I read the Bible like a freak, I prayed, I visited many different churches, I read lot of Christian books, but I have to say, in four years I could not find Him.

God might exist and I cannot prove he does not, but the kind of God I would be willing to base my life upon would not let me look for him for so long and keep silent. I know people who gave up much faster and I cannot judge them. In fact, the only one in this I can judge is the loving God I used to believe in. If he was anything the New Testament Bible calls Him, he would not let so many people wander around and never respond. He would not let them slip away. Or when he let them, what's the point of it? This was one of my issues, why some people find Him and others don't? Is it that the latter are just better, more patient or persevering?

In giving up on searching for the invisible God I do not like anymore (for many other reasons, btw), am I just impatient and ignorant? Yes, you can say so, but one must also consider life in my age is full of different huge decisions like what to study, who to date/marry, whether to go into bussiness or into social sector... And when I cannot be sure I make these decisions based on a true theory that I might later on find out to be false, that would be no joke. So I think it might be true that I am impatient and ignorant from the Christian's perspective, but from any other point of view it's even irresponsible to stick with one prior chosen philosophy that doesn't work for so long.

My main argument for the need of a solid ground in belief areas are however the crisis times. I’ve had depressions regularly (I’ve already visited a psychologist, don't worry), so almost every year I am faced with the decision whether I should bother surviving another year. And in these times of thinking whether I should jump or not, it's good to have something you really believe in that makes you not jump. So I would rather find some "stable God", which I cannot disprove even in the worst times of self-doubt. The same I must say about any longer goals. I never could just decide whether I will do music or sports professionally (even though I wanted and want that sometimes) or do bussiness, because I wasn't sure it was the God's plan (I thought it was selfish and useless for God).

Now it's time to briefly list some other issues I have with Christianity that led me here. I don't understand the concept of worshiping God, it just doesn't make any sense to me. Next, I sometimes doubt preaching in church is helpful, because it influences so many people and very often it is just somebody's opinions that are not aligned with Christianity and even with common sense (yes, I've heard some really stupid things preached). I don't believe any crap that tries to disprove evolution and I was never really satisfied with pro-Christianity proving, yet it's thousand times better than the Mormon church and still I can see many happy Mormons. I don't think homosexuals should go to hell, in fact I don't even believe in hell, because the simple idea is just unfair for many reasons. I don't believe the fairy tales about the free will, as they try to explain the existence of evil in the World, which is also big issue I was never given any satisfying answer to.

I am not mad at Christianity, I know many smart and honest Christians who really found God and these are often my favourite people. I am grateful for the Element church and for many people I know there. I like happy Christians being happy Christians. On the other hand, I like happy Muslims or happy Atheists too. I would recommend to so many non-believers to go to a nice church that is like Element just to see what does it mean to believe, to see different life perspectives and to learn about the almost forgotten principles our society is built on, I honestly would. I think any kind of closed-mindedness and conservatism is potentially dangerous, in any religion or philosophy or political/economical world-view.

Now, why bother writing all of this publicly? Well I noticed that most people still considered me Christian or even "strong Christian", and in that position it is quite hard to talk to both sides of the barrier, since I was either a rebel for Christians or an "enemy" for non-Christians, in the matter of some deeper discussion.

I am a big fan of transparency and I think it might encourage both Christians and non-Christians to actually think about their faith and not to worry on what side they are, because what really matters is, whether you are honest with yourself. I also wanted to show to the Christian world that sex before marriage is not always the primary reason why people leave the church and that I actually think about faith and that it is very important to me.

Thank you for reading this long message, you can definitely respond by leaving a comment, writing me a message, we can set up a meeting to talk, I am open for answering any further questions and happy to talk about this topic in general.

Proč už nejsem křesťanem

Před několika dny jsem veřejně na svém facebookovém profilu oznámil, že už nejsem křesťanem, následovníkem křesťanství. To vzbudilo řadu otázek, především z řad přátel, kteří se mnou už delší dobu nemluvili), jako jestli to myslím vážně, nebo co mě k tomu vedlo. Takže toto budiž odpovědí na tyto otázky.

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je poměrně dlouhý, takže si ho možná nechte na později, pokud nemáte moc času. Pokud se rozhodnete číst, snažte se nepřeskakovat a číst až do konce, jinak by vám mohla uniknout pointa. Radši to jinak nečtěte vůbec, nijak se mě to nedotkne (a ani se to nedozvím :D). Celý text je pouze mým názorem a reaguje na křesťanství, které mi bylo prezentováno, plně si uvědomuji, že existuje nespočetně mnoho jiných forem, které můžou být lepší. Na ty ale nereaguji. Zároveň se chci omluvit za místy ostřejší tón a sarkasmy, které nemám ovšem v úmyslu mířit na křesťanství jako takové, ale hlavně na jeho fundamentalistické formy, se kterými mám špatné zkušenosti, a které mu dělají špatnou reklamu, a platí to tak i u jiných náboženství.

Čemu věřím

Začnu nejprve tím, čemu věřím. Zaprvé, věřím, že každý má svoji vlastní “sbírku” přesvědčení (přesvědčení beru jako "to, o čem jsem přesvědčený, čemu věřím") ohledně nejrůznějších aspektů jeho života a světa okolo něj. Tato přesvědčení ovšem nejsou dobrovolně volitelná. Nemůžeme si jen tak snadno zvolit, čemu budeme věřit, pokud v to právě nevěříme. Například sám sebe nemůžu jen tak přesvědčit, abych věřil v Létající Špagetové Monstrum. Možná tak můžu veřejně prohlašovat (což mnoho lidí opravdu dělá) a můžu se chovat, že v Něj věřím. Kdyby v něj chtěl věřit doopravdy, budu se muset zamýšlet nad tím, proč nevěřím, číst články či knihy o Monstru a snažit na věc dívat z nejrůznějších úhlů pohledu. Pokud by z toho všeho vyplynulo, že je tu opravdu velká pravděpodobnost, že Monstrum doopravdy existuje, tak bych možná pomalu svoje přesvědčení změnil. Ale kdyby Všemocné Špagetové Monstrum přiletělo k mému domu a hrozivým pomodoro hlasem proneslo, že mě nesežere, jen pokud budu jíst každý den těstoviny, je velká šance, že na předchozí poznatky zapomenu a poběžím objednat tunu Lasagní.

To je tedy moje první přesvědčení, věřím, čemu věřím, a nemůžu to jednoduše změnit. Z toho vyplývá, že když jsem napsal, že v křesťanství nevěřím, tak to nebylo nějaké unáhlené rozhodnutí, spíš prosté konstatování faktu, že tomu už nevěřím, protože tomu tak už nějakou dobu je.

Návrat do historie

Vím, že vás ale asi více zajímá, co přesně mě přesvědčilo, jak se to přesně stalo, že jsem věřil, a teď už ne. To je alespoň v mém případě hodně komplexní otázka, která reflektuje více méně všechny moje životní zkušenosti, desítky a stovky knih, které jsem přečetl a rozhovory, které jsem vedl. Nicméně se o to i tak pokusím. Musím začít v mém raném dětství (to není zase tak dávno). Vyrůstal jsem v křesťanské rodině s fakty, jako že Bůh doopravdy stvořil Zemi za 7 dní, že evoluce je jen velká konspirační teorie, kterou vytvořilo pár zahořklých vědců, kteří nechtěli poslouchat Boha, a že když se budu modlit tu správnou modlitbu před tím, než zemřu, tak budu navždy šťastný v Nebi. Prostě jsem věděl, že Bůh je, stejně jako Slunce a hvězdy, protože to tak říkali všichni, koho jsem znal. Já jsem byl ale rebel a radši jsem si hrál a dělal si, co jsem chtěl, protože jsem věděl, že tu modlitbu před smrtí určitě stihnu, a předpokládal jsem, že křesťanství začnu brát vážněji, až budu ten nudný dospělý a nebudu si mít s čím hrát.

Ten čas přišel o něco dříve, zhruba když mi bylo 12, kdy mě už přestávalo hrát dvojí hru nevěřícího ve škole a úžasného křesťana v neděli. Začal jsem se modlit, číst Bibli, doopravdy poslouchat kázání a moje vedoucí mládeže. V tu dobu jsem zažíval skvělé "nadpřirozené" okamžiky, kdy jsem cítil, jako by tam Bůh doopravdy byl, když mi Bible řekla něco, co přímo zapadalo do mojí současné zkušenosti, když jsem se modlil a často se to opravdu splnilo (v tu dobu jsme ve fotbale dost vyhrávali). Obecně se to vázalo i na to, že jsem byl víceméně úspěšný v různých oblastech, a často jsem to přisuzoval Bohu, což mi moje přesvědčení jen utvrzovalo. Tohle období bych nazval "roky slepé víry". Kdykoliv jsem něčemu nerozuměl, něco mi nesedělo, často jsem to nechal být a radši to dál nezkoumal. Později jsem třeba i lehce zkoumal a přečetl si knihu, která podporovala můj křesťanský názor, ale upřímně, myslím, že jsem se bál jiných názorů, protože by mi mohly zbořit můj slunečný svět, který jsem si vymaloval.

Ovšem taková slepá víra je těžko udržitelná nějak dlouhodobě. Nemluvě o tom, že člověka vede k tomu, že si sem tam do ní přimíchá něco, co v křesťanství není, protože se mu to hodí, a potom to bude obhajovat úplně stejně, a mnohdy k tomu použije i nějaký ten verš z Bible. U mě tomu bylo nejinak. Po několika letech v tomto rytmu, kdy se mi moje skryté pochybnosti jen kupily, jsem v krátkém sledu do své sbírky blábolů přidal několik, které mě vedly k rozhodnutím a k chování, kterých mi je teď upřímně líto, a došlo to až do bodu, kdy už mi to všechno opravdu nedávalo smysl, a tak jsem si v jeden moment prostě řekl dost.

Skončilo to velmi dlouhou a kvalitní depresí, ze které jsem se hodně dlouho vzpamatovával, vlastně možná až dodnes. Nedával jsem to za vinu Bohu, ale sobě, snažil jsem se hledat odpovědi na to, co se vlastně stalo a co to celé znamená. Začal jsem se ptát otázky, které jsem se dřív ptát bál, začal jsem si všímat temné stránky církve, neuvěřitelné nekonzistence různých křesťanských teorií (či teologií), zkrátka jsem začal mít ohledně křesťanství řadu pochybností.

Po nějakém čase jsem byl otrávený a unavený tím hledáním nějaké pevné půdy pod nohama, protože tam nikde prostě nebyla. No a bylo to zhruba před čtyřmi lety, kdy jsem poprvé přestal tomu všemu věřit. Nicméně jsem v tu chvíli neměl nic jiného, co by mému životu dávalo nějaký smysl, a měl jsem kolem sebe samé příjemné a šťastné křesťany, takže jsem si byl jistý, že se vrátím zpět.

To se tak i stalo, nicméně velice pomalu. Po mé dlouhé depresi jsem přerušil většinu mých hlubších vztahů a přešel jsem do údržbového režimu mělkých konverzací, protože jsem byl zraněný a bál jsem se, že budu muset vše vysvětlovat. Nikdo kromě mě nevěděl, co se mi v tu dobu dělo v hlavě, a tak mi ani nemohl porozumět.

Měl jsem v tu dobu však veliké štěstí, našel jsem totiž v církvi mentora, se kterým jsem postupně mohl probrat hodně věcí, ve kterých jsem si nebyl jistý, kde jsem byl zraněný a měl řadu pochybností, bez toho, aby mě nějak odsuzoval za moje chyby a za moje nestandardní názory. Díky někomu jsem začal cestu obnovy, během které jsem začal konečně používat mozek i v záležitostech víry.

Mojí první církev byla charizmatická (to pro mě znamená zhruba to, že Bůh mluví prostřednictvím emocí a používání rozumu je tam až na druhém místě za posloucháním Boha), tam jsme s rodinou byli do mých zhruba deseti let, poté jsme přešli do církve zvané Element, která je těžko nějak zařaditelná, co se formy a stylu týče, ale její pastor má podle mě velmi dobré a logické uvažování a čte opravdu hodně knih (to je pro roli pastora velice dobrý předpoklad). Potom, co jsem přestal věřit z křesťanství všemu a začal jsem doopravdy poslouchat, vážit jeho argumenty s ostatními pastory i s lidmi z jiných sfér, měl jsem konečně svobodu přijít na to, čemu doopravdy chci věřit.

Co mi na křesťanství chybělo

Myslím, že to na ochutnávku mojí cesty víry už stačilo, teď tedy k tomu, co mě dovedlo k "nevíře". V Elementu se lidé scházejí každou neděli, začíná se skupinovým zpíváním několika písní s kapelou na podiu, dále se poslouchá kázání, které trvá zhruba půl hodiny a po skončení programu je čas na setkávání s ostatními křesťany. Filozofie církve je být srozumitelnou pro nevěřící (pro všechny), takže velmi často se v kázání popisuje nějaký křesťanský princip a argumenty jsou stavěny bez předpokladu existence Boha, tak aby přítomní nevěřící viděli, že mají smysl, a nezřídkakdy dojde k prolnutí s Bohem teprve na závěr (velice zjednodušeně řečeno, prosím nekamenovat, Elemenťáci). Zdaleka ne všechna kázání jsou v tomto duchu. Každopádně, skrze tato kázání jsem se naučil spoustu úžasných principů, jako štědrost, pokora, odpuštění... A musím říct, že opravdu fungují. Vidím je implementované v životech lidí z Elementu, v životech jiných křesťanů, a stejně tak i v životech nekřesťanů.

Takže pokud máte pocit, že váš život je na houby a hledáte způsob, jak žít lépe, nebo pokud se chcete naučit některé opravdu dobré principy, na kterých můžete postavit život, určitě bych vám církev Element vřele doporučil, je to zdarma a lidi tam jsou jedním slovem úžasní.

Takže co mi chybělo? Jednoduchá otázka. Bůh. Dříve jsem si myslel, že když se nějak cítím nebo když mě napadne něco neobvyklého (na co bych jinak přijít nemohl), tak to musí být Bůh, který tak ke mně mluví. Někteří křesťané tvrdí, že jsou na Boží hlas citliví a dokáží poznat, jestli k nim tak Bůh mluví nebo ne. Já jsem to ale nikdy nezjistil. Dnes jsem pevně přesvědčený, že dělat rozhodnutí na základě pocitů (byť to může být Bůh) není vůbec moudré, ale předtím to byl pro mě všeobecně přijímaný světonázor, nebo jsem to aspoň tak chápal. A jsem si jistý, že se na nespolehlivosti pocitů většina z nás shodne.

Ale jak potom můžu potkat/poznat/slyšet neviditelného Boha? Nevím. Někteří lidé to umí, ale pro mě je to prostě magie, nerozumím tomu. Někteří se modlí a Bůh jim nějak odpoví, někteří se ztrácejí v uctívání Boha chvalami (písněmi) a cítí Jeho přítomnost, jiní Ho vidí v majestátnosti Jím stvořené přírody, no a někteří Ho vidí po 40 dnech půstu (bez jídla) a tak trochu si říkám, že po 40 takových dnech bych Ho asi uviděl taky, ale mám se asi až moc rád, takže jsem to ještě nezkoušel. Mnohé přístupy k Bohu jsem vyzkoušel, byl jsem dvakrát na pár dní v klášteře, četl jsem Bibli jako šílenec, modlil jsem se, navštěvoval jsem různé církve, četl jsem hodně křesťanských knih, jezdil na křesťanské festivaly, dokonce jsem se i postil, ale za ty poslední čtyři roky jsem Ho zkrátka neobjevil, bylo to pro mě jen hučení do zdi. A postupně jsem to vzdal.

Bůh možná existuje, a rozhodně neumím dokázat, že ne, ale Bůh, na němž bych mohl postavit svoji víru a tedy i svůj život, by snad neměl potřebu se mnou tak dlouho hrát na schovávanou. Znám lidi, kteří to zabalili mnohem dřív a vůbec je nemůžu odsuzovat. Vlastně jediný, koho bych tady mohl nějak odsoudit je ten Bůh, ve kterého jsem předtím věřil. Pokud by byl takový, jak o Něm Nový Zákon mluví, proč by nechal tolik lidí trmácet se kolem víry a neobtěžoval se jim jakkoli odpovědět? A kdyby je trmácet nechal, jaký to má smysl? To byla jedna z mých prvních námitek, proč Boha někteří snadno najdou a jiní to zkouší dlouhé roky a mají smůlu? Je to tím, že ti první jsou lepší, trpělivější nebo vytvralejší?

Když vzdávám hledání neviditelného Boha, kterého už stejně z různých jiných důvodu nemám rád, jsem prostě jenom netrpělivý nebo ignorantský? Ano, můžete říct. Ale musíte si zároveň uvědomit, že jsem ve věku, kdy musím dělat spoustu důležitých rozhodnutí, jako co budu studovat, koho si zvolím jako životní partnerku, jestli se zaměřit na byznys nebo na humanitární sektor, jak investovat svoje finance... A když si nemůžu být vůbec jistý, že dělám tato rozhodnutí na základě pravdivé teorie a později by se ukázalo, že pravdivá nebyla, tak si můžu hypoteticky dost pokazit život. Takže možná jsem netrpělivý a ignorantský z pohledu křesťanství (nikdy nesmíš hledání Boha vzdát), ale z pohledu selského rozumu je hrubě nezodpovědné držet se teorie, která mi prostě nefunguje.

Můj hlavní důvod pro potřebu pevné půdy v oblasti víry jsou ale krizová období. Mám pravidelné deprese (a začal jsem chodit k psychologovi, nebojte se), takže téměř každý rok stojím před rozhodnutím, jestli se mám obtěžovat a žít ještě další rok. A v těch chvílích, kdy jste na hraně a váháte,jestli skočit nebo neskočit, je dobré mít nějakou pozitivní životní filozofii, která vás udrží naživu (tedy, je to minimálně lepší pro vaše okolí, protože po sebevraždě trpí jen lidi okolo, vy už ne, kvůli tomu jí přece děláte - matfyzácká odbočka). Takže je pro mě, vzhledem k mým náladovým podmínkám, poměrně důležité najít nějakého "stabilního boha", kterého nemůžu vyvrátit i v období největších pochybností. A to samé platí i o dlouhodobých cílech a plánech. Nikdy jsem se nemohl prostě rozhodnout, že budu dělat sport nebo hudbu profesionálně (a uvažoval jsem nad tím) nebo že začnu podnikat, protože jsem si nebyl jistý, jestli to bylo v souladu s Božím záměrem a navíc moje pocity (můj starý pohled na Boží hlas) mi tvrdily, že je to sobecké a pro Boha neužitečné.

Teď je čas vyjmenovat další věci, které mi na křesťanství nesedí a dovedly mě tam, kde dnes jsem, ale nebudu dávat zevrubnější vysvětlení, protože už tak je článek hodně dlouhý, třeba někdy jindy.

• nerozumím důvodu pro uctívání Boha, nikdo mi to dodnes nebyl schopný přijatelně zdůvodnit
• nejsem si jistý, jak moc je kázání v církvi k užitku, protože si do nich lidé mají tendenci přidávat svoje vlastní názory, které někdy nejsou v souladu s křesťanstvím, a občas ani v souladu se zdravým rozumem
• vadí mi snahy některých křesťanů popírat evoluci a nikdy mě jejich zdůvodňování nepřesvědčilo
• nevěřím, že homosexualita je hřích, ve smyslu, že věřící homosexuál by měl svoji přirozenost potlačovat
• nevěřím ani v koncepci pekla, protože jeho existence je v protikladu s dvěma vlastnostmi, které jsou Bohu připisovány - milující a všemocný
• nikdy jsem neslyšel uspokojující argument na problém existence zla ve světě (argument svobodné vůle je pro mě velmi slabý a rozporuplný)

Nejsem na křesťanství jako takové naštvaný, znám hodně sympatických, inteligentních a upřímných křesťanů, kteří Boha našli. Jsem taky vděčný za Element a za mnoho skvělých lidí, které odtamtud znám. Jsem rád, když jsou šťastní křesťané šťastnými křesťany. Jsem rád, když jsou muslimové šťastní, a stejně tak i ateisti či agnostici. Vřele bych doporučil všem nevěřícím aspoň chvíli chodit do dobré církve (jako Element, bohužel jsem téměř žádnou jinou takovou neobjevil), protože kromě rozšíření svého rozhledu a pochopení pohledu věřících, který často není tak fundamentální a "vymytý", jako třeba ten můj v období slepé víry, se také můžou naučit dnes už skoro zapomenuté principy, na kterých je naše židovsko-křesťanská společnost postavena. A stejně tak si myslím, že fundamentalismus, konzervatismus a jednostranný pohled na svět je potenciálně nebezpečný v jakémkoliv náboženství nebo jiném myšlenkovém směru.

Pořád bych rád věřil, protože vidím, že když to funguje, tak to dává člověku hluboký smysl a znám hodně lidí, kteří žijí ve víře a jsou šťastní. Ale jak jsem na začátku uváděl, nemůžu si poručit, čemu budu věřit. Nepovažuji se ale za ateistu, často mám pocit, že nějaká vyšší síla za naším světem stojí a těžko bych dokazoval, že není, takže bych si možná přisoudil přízvisko agnostik, pokud je to nutné, ale radši bych se přihlásil k víře ve zdravý rozum a “zdravou míru haluzu”. To vše ale samozřejmě není nijak definitivní, moje názory se vyvíjejí s každou konverzací, každou novou zkušeností a novou dobře ověřenou informací a snažím se být otevřený jiným myšlenkovým směrům a názorům.

Důvody pro veřejné prohlášení

Na závěr bych rád napsal, proč jsem se obtěžoval a napsal svoje prohlášení veřejně. Zaprvé, většina lidí okolo mne mě zná jako křesťana, a v takové pozici je těžké mluvit s oběma stranami bariéry, křesťanům se nelíbí nekřesťanské názory a nekřesťany moje "křesťanské" názory nezajímají. A časem bych to musel postupně každému vysvětlit.

Zadruhé, fandím každé snaze o transparentnost a mám rád, když se lidé dělí s okolím o svůj pohled na svět a za svými názory si stojí.

Zatřetí, řekl jsem si, že tím třeba můžu povzbudit další křesťany i nekřesťany, aby nad svojí vírou přemýšleli, aniž by se stresovali tím, jestli jsou zrovna na “správné” straně.

No a začtvrté, chtěl bych být živým protipříkladem populárního přesvědčení, že mladí křesťané odchází od víry, protože jim vadí zákaz předmanželského sexu a podobné další moralismy, a ukázat, že i přes svoji "demisi" nad vírou aktivně přemýšlím a je pro mě hodně důležité, čemu věřím.

Děkuji za přečtení, budu rád za připomínky či komentáře, upozornění na překlepy, nejasnosti, rozpory a další hnidopišské poznámky. Jsem otevřený diskuzi a rád si s vámi na toto téma popovídám.

Stopem do Norska - den jedenáctý (z Aše do Hradce)

Když jsme večer desátého dne uléhali s vědomím, že další den v 8 ráno budeme v Aši, už jsme věděli, že to prostě musíme dotáhnout dokonce během toho samého dne. Probuzení nastalo v 5 ráno ještě v Německu, následovaly další tři hodiny jízdy s ukecaným kamioňákem (ale zase sranda byla, hlavně jeho zájmena - tuto, s tutím, tuten atp.) a najednou jsme byli v Aši. Byl to trochu paradox, že nás Čech vzal asi nejdál od Hradce, kam mohl, ale zase ne každý může říct, že byl v Aši, tak jsme si nestěžovali. Z Aše se nám celkem rychle podařilo sehnat dalšího stopa, asi dvacet kilometrů na benzínku u Chebu nás hodila milá speciální pedagožka. Moc jsme si s ní popovídat nestihli, ale vím jen, že už dlouho nikomu nezastavila, ale my jsme údajně vypadali slušně, což nás po třech dnech s mizernou hygienou docela uklidnilo. Na benzínce jsme se pokusili dát jakž takž do pucu a pokračovali jsme dál. Z toho místa jezdila auta jak na Plzeň, tak na Karlovy Vary, takže jsme si řekli, že kdo dřív zastaví, s tím pojedeme. Netrvalo ani pět minut, a už jsme nasedali do menší dodávky k našemu téměř sousedovi ze Starého Bydžova, ten ale bohužel jel přes severní Čechy na Liberec. Vyprávěl nám o svém kamarádovi z Hradce, který učí na hradecké univerzitě, který jezdí stopovat na Blízký východ, do Iráku, Íránu, Afgánistánu a podobně, a stal se odborníkem na tuto kulturu. Znělo to opravdu dost neuvěřitelně, ale řekli jsme si, že toho týpka musíme vypátrat. Takže pokud byste o něm něco slyšeli, dejte nám vědět. Nechali jsme se vysadit v Karlových Varech na benzínce kousek od centra. Jelikož bylo ještě brzo ráno a měli jsme fůru času dostat se domů, udělali jsme si malou výpravu, k hotelu Thermal, kolonádě a tak podobně. Koupili jsme si karlovarskou oplatku, což mi opravdu hodně připomnělo dětství, kdy jsme měli před domem stánek s lázeňskými oplatkami. Potom jsme šli snídat na kolonádu, tedy spíš pidinádu než kolonádu, s Poděbradami se tuto nedalo vůbec srovnat. Při naší hostině nás vyrušila starší paní, která se nás začala ptát na docela zvláštní otázky typu - věříte v Boha nebo v Krista? V co věří muslimové? Co je Alláh? Byl jsem docela zvědavý, co z ní vyleze, tak jsem se s ní do té debaty pouštěl. Paní byla evidentně původně věřící, ovšem sama si vyvinula vlastní teorii, podle které Bůh na poušti dal izraelcům manu v podobě byliny "efedry", kterou Ježíš potom 40 dní na poušti hledal. Tuto bylinu potom dával lidem, a zároveň jim dával najíst, a tím lidem pomáhal. Efedra totiž působí jako protijed na všechny jedy, které se užívají. No a potom na kříži Ježíšovi římané podali houbu na yzopu, což je taky bylina, a tím ho zachránili, že neumřel, a udělali to proto, že chtěli taky tu bylinu či co. Zkrátka, byla to docela zábava. Celou dobu jsem čekal, že nás bude žádat o peníze nebo že nám dá nějaký letáček od nějaké sekty, ale kupodivu k tomu nedošlo. Paní byla umělkyně (učil jí národní uměl tuším že Bouda) a prý by měla mít za rok ve Varech výstavu. Nakonec říkala, ať v Hradci pozdravujeme pana faráře u Adventistů, že prý ji zná a moc jí pomáhal. Takže pokud někdy potkáte hradeckého adventistického pana faráře, vzkažte mu, že ho pozdravuje Jarmila z Karlových Varů, on bude vědět. No teda, jestli se já ve stáří dožiju něčeho takového, tak potěš pánbů... Vrátili jsme se na pumpu a stopovali. Dlouho se nedařilo a už jsme zvažovali i variantu s autobusem, abychom to stihli do Hradce během dne, ale třetí člověk, který nám zastavil a jel do Ostrova namísto na Prahu nám řekl, že stojíme blbě a že nás vezme na správné místo. A opravdu. Aut na Prahu tam jezdilo mnohem víc, problém byl, že taky nezastavovala. Zase jsme skoro začali propadat zoufalství, ale zachovali jsme chladnou hlavu. Rozhodli jsme se, že si odhlasujeme, že nám někdo zastaví. Sotva se odehrálo hlasování a varianta se zastavením vyhrála na plné čáře, tu nám zastavil potetovaný nabouchaný chlápek s tričkem Thai-box - MMA, že jede do Kladna. To bylo skvělé, hned jsme jeli s ním. Řidič byl moc milý, už měl dvě děti, pracoval pro firmu zajišťující servis fitness centrům po celé republice, opravy strojů a tak podobně. S prací byl moc spokojený, protože sám posiloval (dvakrát týdně thai-box, dvakrát posilování), navíc často jezdil po republice a to ho taky bavilo. Měl docela přehled o světovém dění, a i když bych mu asi vytknul jeho až moc silnou víru v NWO a podobné spolky, byl to chlápek podle mého gusta a cesta s ním uběhla jedna radost. Vysadil nás v Kladně u nádraží, a pro pohodlnost jsme nejeli stopem, ale vlakem, abychom se dobře po Praze dostali. Navíc vlak jel za pět minut, takže nám vše vyšlo jedna radost. Po vlaku následovalo metro na Černý most a tam naše slibovaná odměna. Už několik dní zpátky jsme se telepaticky domluvili, že jak k tomu bude v Česku příležitost, obnovíme náš oblíbený sport - pojídání kyblíků masa v KFC. Jenže sotva jsme kyblík koupili, najednou byl prázdný, prostě zmizel. Vůbec to nechápu, ale asi to znamenalo, že jsme opravdu měli prázdné a vyhladovělé žaludky. Jelikož jsme během cesty hodně ušetřili, tak jsme dali ještě jeden kyblík. Tvrdil jsem, že to v životě nemůžeme sníst, ale ejhle - najednou byl i druhý kyblík prázdný. No, musím přiznat, že se potom odcházelo s trošku těžším pocitem, ale určitě to stálo za to. Navíc, nestálo to víc, než kdybychom si koupili v Norsku bochník chleba a dvě piva, tak co. Mimochodem, pivo nepijeme ani jeden, a trochu se za to stydíme, protože většina cizinců si české pivo moc pochvalovala - většinou znali Plzeň. Po vydatné večeři jsme se vydali na naší poslední cestu. Věděli jsme, že chceme stopnout někoho až do Hradce, tak jsme si po dlouhé době vyrobili ceduli "HK" a stopovali jsme podél velké silnice, až kousek za místem, kde je povolené zastavování (kvůli lepšímu výhledu na auta jsme byli nuceni donutit řidiče porušit zákon). Čekali jsme na můj vkus docela dlouho, ale asi do půl hodiny bylo hotovo. Slušný pán v zánovním Passatu nás vzal až do Hradce. Sám jel do Trutnova, a kromě toho nám řekl ještě asi tak tři slova. Seděl jsem vzadu, tak jsem se uchýlil k oční komunikaci se psem (jakýmsi něco teriérem), který seděl vedle mě. To byla docela sranda, a jelikož Passat umí jezdit hodně rychle, tak přesto že jsme zažili naši první a poslední zácpu za celý výlet (byť trvala asi jen pět minut), brzy jsme byli v Hradci. Když jsme dojížděli do Hradce, tak se nás řidič zeptal, co děláme, kde studujeme. On sám dělal hudebního producenta pro Český rozhlas, což znamená, že zajišťuje produkci na různých koncertech, jazz a klasická hudba, a nejčastěji pro radio Wave. Skončili jsme v Plačicích, přímo na stejném místě, jako kde jsme před jedenácti dny začínali. Tam jsme si udělali naši jubilejní první a jubilejní poslední selfie a počkali jsme na Tomova bráchu, který nás vyzvedl (stejně jako nás tam na začátku hodil). No a to je vše. Z výletu si odnášíme mapu Dánska (byla zdarma na trajektu), mapu Berlína (ta byla zdarma v hotelu) a spoustu a spoustu zážitků a zkušeností. Musím otevřeně přiznat, že některé dny byly opravdu těžké a ne vždy je stopování jen zábava, ale zase o tyhle hodiny dřiny je potom sladší pocit být zase na cestě ke kýženému cíli a poznávat lidi, se kterými bychom pravděpodobně jinak nikdy nemohli přijít do kontaktu. Zastavují jak super bohatí lidé, tak ti úplně obyčejní, někteří si chtějí povídat, jiní radši mlčí a dovezou vás, kam potřebujete. Ale stopařská komunita je opravdu skvělá, a samozřejmě byť jsem vás tady musel ubít stovkami příběhů a zajímavostí, kdybych měl popsat všechno, bylo by toho ještě stokrát tolik. Musím taky podotknout, že ne každý by vydržel pět dní v kuse stopovat. Stop je dle mého určitě zábavnější na kratší vzdálenosti. Nejhorší zážitky a největší zdroj vyčerpání a problémů nám ale způsobila cesta přes Švédsko, kde lidé stopování neprovozují a ani ho neumožňují provozovat ostatním. Na druhou stranu, i to mělo svůj význam a donutilo nás to řešit problémy, se kterými jsme se nikdy nesetkali (například, co dělat v milionovém městě uprostřed bouřky 1300 kilometrů od domova). Obecně jsme hodně trénovali naši intuici, seznamování se s jinými lidmi, trpělivost a vytrvalost a co asi nejvíce, neřešit odmítnutí a nebrat si tolik věcí osobně. Asi ještě napíšu jeden dodatečný článek s náhodnými věcmi a zajímavostmi, které jsme se dozvěděli nebo jsme na ně přišli a přijdou mi zajímavé, ale jinak tady náš výlet končí, děkujeme našemu čtenářstvu za pozornost, a budeme se těšit na vaše příběhy. A pokud budeme čekat moc dlouho, tak máme v plánu zase časem něco podniknout znovu!

Stopem do Norska - den desátý (bloudění Německem)

Holkám Polkám, se kterými jsme se potkali večer na pumpě, se hodně líbil výraz "stopařky". Měly z toho takovou legraci, že jsme se zeptali, jak se to řekne v polštině. No, "autostopovič" nás taky docela pobavil. Vzhledem ke chladné noci jsem moc nespal, tak jsem ráno dobře slyšel, když odcházely. Dobrá zpráva byla, že už mi tou dobou přestala být zima a měl jsem ještě dvě hodiny spánku. Ráno jsme zašli za našimi objednanými řidiči a čekali jsme, až některému z nich přijde kód na nakládku. Oba řidiči si dobře notovali, jeden byl o něco starší Pražák, druhý byl od Znojma, a měl silný moravský přízvuk a dost vtipný slovník. Například mě pobavil výraz udivení nad nějakým detailem německých dálnic - "No to jsou fiškusi ty helmuti". Po pár hodinách docela příjemného flákání, kdy jsme konečně pořádně vysušili stan, staršímu doktorovi (oba řidiči se tak navzájem oslovovali) přišla nakládka a dostali jsme doporučení, že to můžeme s ním do Boizenburgu, docela malého městečka už za Hamburkem a asi jen dvacet kilometrů od dálnice, navíc s tím, že si na nás oba vezmou číslo a když nic neseženeme, tak nás můžou po cestě nabrat. No, pocit jistoty, že se do Česka dostaneme nejdéle druhý den, byl po nejistotě stopování opravdu nezvyk, a není to opravdu špatné. Rozloučili jsme se s prvním doktorem a vyrazili jsme na naši první kamionovou jízdu. Po jízdách po dálnici v průměrné rychlosti tak 150 km/h bylo 85 km/h docela nezvyk a skoro jsem si řkal, jestli se tam vůbec dostaneme ještě ten den. Skončili jsme se v Boizenburgu, v nějaké průmyslové části, a podle atlasu Evropy jsme naslepo vykročili směrem na dálnici, tedy chtěli jsme se tam dostat stopem, ale šlo o to najít správnou silnici. Nejdřív jsme nakoupili v Aldi (něco jako Lidl) a zkusili jsme první silnici. Za chvilku jsme byli v poli, tak jsme to zase otočili a ptali se místních, do jakého směru (zbývaly už jen dva) se máme na křižovatce vydat. První nás poslal na dálnici doprava a mělo to být ještě 40 kilometrů, druhý nás poslal doleva. Vůbec jsme nevěděli, tak jsme se k našemu doktorovi vrátili a znovu zjišťovali, kudy se vydat a jak že se jmenuje ta vesnice, kam jedeme. Takže to bylo doleva, jedeme do Gallinu. Prošli jsme se asi tak dva kilometry, a stejně jsem měl pocit, že mi z krosny upadnou záda. Našli jsme správnou odbočku, kousek od ní místo, kde byl stín, dalo se tam ležet a dalo se tam i zastavit, takže ideál na stopování. Toho místa jsme si ale moc neužili. Za chvilinku nás vzal německý pošťák napůl v civilu, mohlo mu být kolem třiceti a měl skoro plnovous, ale vypadal sympaticky a navíc nás vzal přímo k pumpě, která byla od vesnice ještě nějaký ten kilometr. No a aby to nebylo jen takhle snadné, tak sotva jsme došli k výjezdu z pumpy, zastavil vedle nás český kamion. Okamžitě jsme ho oslovili, a mladý kluk, dvacet pět let, jel do Aše (tam jsem se vždycky chtěl podívat) nás vzal docela rád. Navíc v Aši měl být hned druhý den asi v 8, dřív jsme se do Čech skoro ani dostat nemohli. Náš řidič opravdu rád mluvil a občas byl k nezastavení. Zkoušel vícero multilevelů a hodně se zajímá o vydělávání peněz, pozitivní cashflow a tak podobně, a kromě ježdění v kamionu pro rodinnou ašskou firmu se snaží všemi silami nějak zajistit pasivní příjem, například teď si údajně koupil dva byty, s tím že hypotéku mu přímo budou hradit nájemníci. To mě překvapilo, protože z nájmu 5 tisíc bychom v Hradci asi hypotéku nezaplatili. No a taky že to není Hradec, 2+1 ve slušném stavu se tu dá sehnat v rozmení 200 - 300 tisíc. To se nám moc nechtělo věřit, ale asi to bude pravda, holt žijeme v drahém městě a za stejný byt bychom museli vytáhnout zhruba desetkrát tolik. Cesta uběhla docela rychle, byť jsme to občas frčeli přes kdovíjaké státovky (bundesky). Zakotvili jsme asi v půl deváté večer, že jdeme spát, byť bylo ještě světlo. K tomu se ještě přidalo, že jsme byli v měsíční krajině a nedalo se nikam z odpočívadla odejít a tedy postavit stan. Tráva tam byla taky na houby, tak jsme rozdělali stan přímo na zemi před kamionem a věci jsme si hodili dovnitř. S týpkem jsme ještě do večera kecali, až nakonec došla řeč na církevní restituce a to se to protáhlo... Spát jsme šli až o půl jedné a vstávat jsme měli v pět. Takže další noc na tvrdém, nicméně na to si člověk rychle zvykne, a kromě toho tam bylo teplo. Další ráno máme být v 8 ráno v Čechách, takže se na nás těšte, Češi! Z větší dálky než z Aše se do Hradce v Čechách skoro stopovat nedá, takže to ještě bude zajímavý den, ale rozhodně se těšíme a motivace je teď opravdu velká. Navíc, kyblík v KFC to ještě násobí, takže uvidíme, co si na nás Češi přichystají.

Stopem do Norska - den devátý (holky Polky)

Včerejší den nás velice nakopl, takže jsme vstali docela brzo, zbourali mokrý stan a vydali se stopovat na pumpě asi sto kilometrů od severního cípu Dánska. Navíc jsme s Dánskem měli vždycky dobré zkušenosti. To se záhy potvrdilo, vzal nás Dán s pěkným novým autem. Pracuje jako Sales councelor (prodejní poradce) s prostředky proti škůdcům pro zemědělce. Cestou jsme se hodně bavili o dánské energii, v Dánsku jsou hodně zelení a plánují většinu energie získávat z větru. Cesta uběhla hodně rychle, Tomáš to zase vzadu zalomil, a vystoupili jsme na odpočívadle, kde ovšem byla i restaurace a aut projíždělo docela hodně. Po nějaké chvilce nám zastavila Dánka (jak jinak), ovšem jela ve špatném směru. Tentokrát jsme si už chvilku počkali, ale za půl hodiny bylo vymalováno. Zastavil nám karavan a chlápek se ptal, kam jedeme. Nepřišlo nám divné, že pán seděl napravo a držel v ruce volant. Poté co jsme řekli, že chceme na jih řekl - "Germany, Hamburg, I go all the way". Super, prostě super. Bylo ještě dopoledne a už jsme měli vlastně Dánsko za sebou. Pán a paní byli z Irska, jeli sami, i když měli pět dětí, žádné s nimi ale nemohlo jet. Byli na pár dní v Norsku, dál se ještě chtěli stavit na pár dní ve Francii a Belgii nebo v Londýně za nejstarším synem. Zajímavé bylo, že prý v Irsku mít pět dětí není až tak nezvyklé. V Česku to rozhodně nezvyklé je. Byla s nimi sranda, a i když jsme nevydrželi mluvit celou dobu, jeli jsme celé tři hodiny, tak to byl super čas. Tomáš to samozřejmě v půlce zase zabalil, protože "už stejně bylo ticho". Nechali jsme se vyhodit před Hamburgem, protože Iři jeli dál na druhou stranu, a to byla chyba. Zpětně jsme se dozvěděli, že na Berlín jsme se měli nechat vyhodit o pár desítek kilometrů zpátky, kde je taková zkratka a většina řidičů se díky ní vyhne Hamburgu. Před Hamburgem jsme museli počítat s tím, že spousta aut jela jinam než do Berlína. Tak jsme si vytvořili ceduli s nápisem "BER" a čekali jsme. A čekali jsme. Provoz skoro nulový, jen začaly přibývat kamiony. Objevili jsme český kamion, ale měl zatměná okna a řidič nejspíš spal. Ovšem začali jsme víc přemýšlet o variantě s kamionem. Po chvilce jsme byli trošku naštvaní, protože z jednoho kamionu vystoupily další dvě stopařky. Vzhledem k tomu, že nás vždycky holky předběhly, tak jsme čekali, že to opět nastane. Nakonec se to vyvinulo trošku jinak. Holky byly Polky, ještě na střední škole, a jestli jsme my byli naivní a nic jsme si dopředu nenaplánovali na náš první stop, tak tady jsme měly dobré konkurenty. To by bylo na dlouhé vyprávění. Ale hned nám poradily, že je tu nějaký kamioňák, který ještě dneska jede do Čech. Tak jsem se rozhoupal a šel jsem obejít kamiony. Opravdu jsem našel asi dva Čechy, ale ani jeden nejel do Česka, oba museli nakládat kdesi pryč. Když jsem se vracel zpátky, tak jsem našel ještě jednoho a dal jsem se s ním do řeči. Zároveň jsem od něj získával informace, protože ani on nejel do Česka. Ale po chvilce za ním přišel týpek, který parkoval s kamionem hned vedle a přidal se do diskuze. Když jsem se ho nakonec zeptal, tak říkal, že nás klidně může hodit, ale až zítra. Vzhledem k naší situaci, kdy snad nikdo nejel ani do Berlína jsme se rozhodli, že toho využijeme. Není jisté, jestli se do Česka dostaneme hned druhý den, ale nejpozději do dvou dnů by to mělo dopadnout. Tož v pohodě. Navíc holky Polky našly taky odvoz až na druhý den, a ptali se nás, jestli budeme rozkládat stan, že bychom jim hráli roli strážců. Což bylo samozřejmě fajn, aspoň budeme mít společnost. Zakempili jsme to všichni čtyři někde na trávě benzínce. Po chvilce se k nám přidala ještě Švýcarka na cestě ze Švédska, ovšem ta někoho sehnala skoro dřív, než jsme si všimli, že přišla. Večer to bylo super, podělili jsme se o jídlo, zkušenosti z cest (přeci jen, my jsme měli asi o pět dní zkušeností víc), holky nám zahrály a zazpívaly něco v polštině, pohodový večer. Holky byly na cestě teprve čtvrtý den, jely jen na otočku k moři do Dánska. Vyprávěly nám o neuvěřitelné ochotě některých lidí, tedy, většinou mužů. Na druhou stranu, žádnou špatnou zkušenost neměly. Udělaly za ty tři dny asi 200 fotek, a skoro jsem si říkal, že za ty tři dny toho viděly víc než my za devět. Jedné z nich během toho zavolali, že jí berou na skautský tábor ve Švédsku, navíc sotva za pár dní, takže to měla holka veselé, navíc to ani moc nečekala. Dali jsme jim naši podepsanou ceduli s nápisem "BER", z čehož měly neskonalou radost :) Vzhledem k řečem některých truckerů, s kterými jsme mluvili, jsem o ně vážně měl trošku strach, a o to víc jsem byl rád, že Tom našel velice pěkné a dostupné místo za lesem, kde se dalo spát. Kromě pepřáku si holky zapomněly i tyčky do stanu, takže ho musely stavět na kraji louky pod stromem, a stejně to vypadalo fakt vtipně. Postavili jsme stan kousek vedle, rozloučili jsme se, protože my jsme měli vstávat až o dvě hodiny později než holky, a šlo se spát. Tento den se nám otočil náš denní režim, nejvíce kilometrů jsme najeli kolem poledne a od tří hodin jsme se už nepohnuli z místa. Na druhou stranu, naděje přímé cesty do Česka za to docela stála, a taky bych docela rád jel kamionem, protože jsem tuto laskominu ještě za svůj krátký život neochutnal. Na jedné věci jsme se ale s Tomem shodli - jak se dostaneme do Čech (do Prahy nebo Hradce), tak zajdeme na kyblík massa do KFC, protože nám už začalo chybět pořádné jídlo, samozřejmě kvůli šetření peněz a zdrojů, zvlášť když často není jistota, že se bude dát brzy zase nějaké další jídlo sehnat. No a zítra už snad směr Čechy!

Stopem do Norska - den osmý (haluz day)

V osmý den jsme se počali loučit s Norskem. Na 17.30 jsme měli objednaný trajekt z Larviku, asi sto kilometrů jižně od Drammenu, takže to byl víceméně jediný cíl, co jsme chtěli zvládnout. Ovšem vzhledem k neznalosti stopu u severských řidičů jsme chtěli mít jistotu, že nám trajekt nepropadne, a tak jsme si našli pojišťovací autobus, který ovšem stál téměř to samé co trajekt. Ráno začalo docela zajímavě. Marek (náš hostitel) byl už dávno pryč v práci, takže jsme vstali, zabalili a vyrazili jsme. Zajímavé je, že si doma nezamykají, takže ať má člověk klíče nebo ne, stejně se dostane. A klíče nejsou klíče, ale čipová karta. Sotva jsme vyrazili a asi pět minut šli na zastávku, kde jsme chtěli stopovat, začali jsme se shánět po ceduli, takže kus kartonu. Za chvilku jsme v papíru našli obří krabici a sháněli jsme pro změnu nůž. Ten jsme ale nedokázali objevit, takže jsem Toma nechal a vrátil jsem se prohledat byt, jestli tam není nůž. No, nůž jsem nenašel, ale tašku s hygienou (včetně rovnátek s cenou nevyčíslitelnou) jsem objevil na umyvadle. Ufff! Vrátil jsem se s tím, že nůž máme někde v batozích, což se někdy později potvrdilo. Stopovali jsme na zastávce pro autobusy hned pod dálnicí, kde většina aut z Drammenu mířících našim směrem musela projet. Do odjezdu autobusu zbývaly asi tři hodiny, a měli jsme za něj dát každý 145 NOK, to je skoro pět stovek našich za jednoho. Takže motivace docela slušná. Ovšem haluz se tento den vrátil zase zpátky. Postupně nám zastavili tři auta, ovšem všechna jela jen pár kilometrů a stáčela to mimo dosah pojišťujícího autobusu. Museli jsme odmítnout. A jen pár minut před odjezdem busu se na zastávce objevili další stopaři, Češi! Oni ale dojeli do Osla busem a stopovali po Norsku. I tak nám ale nadšeně vyprávěli, jak ujeli celých 300 kilometrů za jediný den, což by byl náš druhý nejhorší den, nicméně Norsko to má holt trochu jinak. Záhy přijel autobus. Trošku s poraženým pocitem jsem vytáhl kartu a zadal pin, abych zaplatil (hotovost jsme stejně jako celou dobu neměli žádnou), ovšem terminál ji odmítl. To mě trochu znervóznilo, tak jsem to zkusil znovu. Zase nic. Tomáš to zkusil s tou svojí. Taky nic. Ups. Zkusili jsme Čechy, jestli nemají hotovost, že bychom jí vyměnili za eura, kterých jsme měli hodně. Nedali to celé dohromady. Říkali jsme řidiči, že nám to prostě nesmí ujet, jinak nám ujede trajekt. Nicméně řidič už byl na cestě zase nám vyndat věci a odjet bez nás, když v tom se zvedla jedna slečna z autobusu s tím, že to zaplatí a my jí to dáme v eurech. Takže zasunula kartu, zadala pin... A nic! Taky nefungovalo, přestože slečna kartou v Oslu při nástupu platila. V tu chvíli bylo jasné, že chyba není na naší straně, tak nám řidič řekl, ať si prostě nastoupíme. Zdarma! Vlastně jsme si stopli autobus! Po příjezdu do přístavu jsme měli ještě dvě hodiny, takže jsme se šli projít po okolí. Objevili jsme super pláž, takže jsme poprvé vyzkoušeli moře, byť jen fjordové, se sladkou vodou. Potom jsme došli až na mys přístavu, kde byl krásně vidět celý Larvik. Ten se rozprostíral všude po pobřeží, všechno jen rodinné severské domky, různě po poloostrůvcích, na útesech i na ostrůvcích, vypadalo to všechno opravdu kouzelně. Jelikož jsme se plavili na trajektu prvně, moc jsme nevěděli, co od toho můžeme čekat, hlavně jsme se báli, že pojedeme čtyři hodiny zavření někde v podpalubí. Opak byl však pravdou. Trajekt, do kterého se vejde přes dva tisíce lidí, byl celý tak nějak luxusní. Horní tři patra z osmi byla pro všechny volně přístupná (dole byla auta) a sestávala se z míst pro sezení v resauračním provedení, několika tax-free obchodů (bez daní), restaurací a taky z bussiness třídy, kde byly sedačky jako v letadle. Zároveň se taky dalo chodit ven na palubu, tedy jen po stranách a vzadu. Připadali jsme si trochu jako Alenky v říši divů, byly skvělé výhledy na krajinu, oceán a vlny. Plavili jsme se asi tři a půl hodiny a byl to opravdu super zážitek. V Hirtshalsu jsme se vylodili v 21.15, a jelikož to je spíš vesnice než městečko, tak jsme silně doufali, že aspoň jedno auto z trajektu nám zastaví. Hodně aut stihlo odjet dřív, než jsme se vůbec dostali z lodi. Proud aut se postupně ztenčoval, a když už jsme skoro nedoufali, zastavila nám jak jinak samotná Dánka, a vzala nás asi sto kilometrů na jih po dálnici. Byla s ní sranda, Tom to vzadu zalomil, já jsem si s ní opět docela rozuměl, a vyhodila nás na pumpě za Aalborgem (čti ólborg), a jelikož byla už docela tma, tak jsme se vydali hledat nocleh. Vedle pumpy byl les, a v něm ohrazená louka pro krávy, kde jsme zrovna spát nechtěli. Navíc hned vedle bylo nějaké stavení, tak jsme ještě chvilku hledali a našli celkem hezké místo taky na tom stejném pozemku, ovšem u malých stromků, kde žádné krávy nebyly. Štěstí se k nám zase vrátilo, takže i když se už mrtě těšíme domů, zpáteční jízdu si snad dobře užijeme. Úkol je splněn, postel už doma čeká!

Stopem do Norska - den sedmý

Přišel den, na který jsme se s Tomem opravdu hodně a dlouho těšili, a který pro vás asi tolik zajímavý nebude. Dali jsme si totiž day-off, den volna. Spali jsme u Marka Toula v Drammenu, a byla to super noc. S Markem a Tomem jsme povídali dlouho do noci, a když Marek, který musel v pět ráno vstávat do práce, šel někdy po půlnoci spát, tak jsem teprve začal psát denní souhrn na blog. Celou dobu jsem mžoural očima a skoro neviděl, co píšu, ale nakonec jsem to o půl druhé dosmažil a šlo se spát.

Ráno jsme vstávali samozřejmě v pohodě. Tom vstal někdy v deset, ale potom co se dal do kupy, najedl se a začal si číst, najednou si uvědomil, že vlastně nic nemusí, a tak to ještě na dvě hodinky zabalil. Já jsem vstával někdy po něm, a pak začalo flákání doma, dohnaly se zprávy, facebook a tak podobně, potom jsem dohnal druhý díl Hobita, a tak když jsme se vykopali, byly asi čtyři odpoledne. Pokud vás něco takového šokuje, tak vězte, že s Tomem jsme oba takoví úplně normálně, takže když zrovna nestopujeme nebo nás někdo nedokope do školy, tak život začíná spíš až v pozdním odpoledne.

Nejprve jsme šli nakupovat do Kiwi, řetězce s potravinami, kde není údajně tak draze. Věděli jsme, že potřebujeme koupit chleba, a i když nikde ve světě nevedou to, co si my Češi představujeme pod tímto pojmem, tak jsme našli jeden, který vypadal celkem jedle. Nicméně jsme za něj dali 30 kronnen, tedy skoro stovku českých. Normálně bychom do košíku naházeli i různé sladkosti a co by nám přišlo pod ruku, ale vzhledem k třikrát vyšším cenám nás psychologický blok donutil nakupovat opravdu jen to, co jsme potřebovali. Takže norskou verzi nutelly (ta česká nám už došla) a sušenky na způsob bebéček. Tak asi tak vypadají naše nákupy na cestách.

Poté jsme se vrátili domů a nabrali Marka se Samem, jeho Thajským spolubydlícím, a vyrazili jsme na Spiralen, kopec nad Drammenem, na kterém je dobrá vyhlídka. Šli jsme celou dobu po běžkových tratích (byť se po nich i chodí, pořád se většinu roku běžkuje, tím se liší od českých turistických tras). Co je ale hodně zajímavé je, že na Spiralen jezdí autobus za 100 norských korun (to není vůbec málo), a jediná přístupová cesta je skrz kopec. Dole pod ním se vjede do tunelu, a potom se jede asi 16x dokola po spirále nahoru, vyjede se ven až těsně pod vrcholem. Minimálně je to hodně zvláštní, ale částečně to vysvětluje vysokou cenu autobusu.

Šli jsme celou dobu lesem, víceméně dost podobným českému lesu, cestou jsme sbírali maliny, jahody i borůvky, a hlavně jsme si všichni dost dobře sedli, protože jsme všichni víceméně fanatici do sportu, hlavně fotbalu.

Sam jakožto thajec s tričkem velikosti L dle thajských proporcí měří 163 centimetrů a vyrostl v Norsku, ale do Thajska občas jezdí a vždycky si přiveze různé fotbalové dresy, které tam jsou pro Nora téměř zadarmo. Nejdřív jsme Marka podezřívali, že tam má nějaké dítě, které je fanatik do fotbalu a zároveň mu moc nerozumí (kdo může mít na sušáku vedle sebe dresy Arsenalu, Chelsea a Manchesteru United?), protože velikosti byly opravdu dětské, nicméně opravdu to bylo Samovo a opravdu je ve své mateřské zemi úplně normálně velký. Takže basketbal, který má Sam nejradši, asi na národní úrovni Thajsko moc drtit nebude.

Trip byl super, kromě skvělé vyhlídky jsme taky viděli pravé norské horské jezero (prostě jen tak na kopci bylo jezero, i když dole bylo moře - fjord). Po cestě zpátky nám Sam koupil jeho oblíbenou norskou čokoládu, kterou bych přirovnal k takovému lepšímu Orionu.

Marek nám potom doma udělal naprosto luxusní večeři. Losos se zeleninou a kuskusem byla opravdu výborná kombinace, lehké, zdravé a hlavně skvěle chutnající jídlo. Zapomněl jsem poznamenat, že nám Marek vařil i den předtím a to hned dvakrát, poprvé rýži s luštěninami (cizrna, čočka, fazole a mandle) na indický způsob, večer na tentýž způsob rýži se zelím a slaninou, a pokaždé se přesně trefil do mého vkusu (přesně tyhle věci mám strašně moc rád). Zkrátka, Marek byl výborný hostitel, skvělý kuchař, byla s ním super zábava a chtěl, abych ho tady vyzvednul, protože bude rád, když se za ním přijede zase někdo podívat, takže neváhejte a vyražte (zase s rezervou, Čecháčci :D).

Marek nám taky pomohl objednat trajekt z Larviku na sever Dánska (jen 189 NOK!) takže se cestou nazpět vyhneme Švédsku (ufff), letadlo jsme zavrhli jednak kvůli ceně, a taky protože když už jsme sem přijeli stopovat, tak si taky dostopujeme domů. Přeci jen, většina špatných zážitků byla až z oblasti okolo Švédska, a tomu se nazpět vyhneme.

Takže zítra je plán dostat se do Larviku stopem, ale jsme realisti a víme, že spíš než to dojde na plán B, a tak jsme si našli autobus, ovšem ten stojí okolo 200 NOK, což je víc než samotný trajekt, tak by bylo moc fajn potkat nějaké osvícené Nory.

Norsko jsme si moc užili, i když úplně jinak, než jsme si původně představovali (spát se dá asi i doma :)), ale načerpali jsme síly na cestu zpátky, hlavně ty psychické. Takže zítra směr Dánsko, trajekt odjíždí 17.30!