Stopem do Norska - den osmý (haluz day)

V osmý den jsme se počali loučit s Norskem. Na 17.30 jsme měli objednaný trajekt z Larviku, asi sto kilometrů jižně od Drammenu, takže to byl víceméně jediný cíl, co jsme chtěli zvládnout. Ovšem vzhledem k neznalosti stopu u severských řidičů jsme chtěli mít jistotu, že nám trajekt nepropadne, a tak jsme si našli pojišťovací autobus, který ovšem stál téměř to samé co trajekt. Ráno začalo docela zajímavě. Marek (náš hostitel) byl už dávno pryč v práci, takže jsme vstali, zabalili a vyrazili jsme. Zajímavé je, že si doma nezamykají, takže ať má člověk klíče nebo ne, stejně se dostane. A klíče nejsou klíče, ale čipová karta. Sotva jsme vyrazili a asi pět minut šli na zastávku, kde jsme chtěli stopovat, začali jsme se shánět po ceduli, takže kus kartonu. Za chvilku jsme v papíru našli obří krabici a sháněli jsme pro změnu nůž. Ten jsme ale nedokázali objevit, takže jsem Toma nechal a vrátil jsem se prohledat byt, jestli tam není nůž. No, nůž jsem nenašel, ale tašku s hygienou (včetně rovnátek s cenou nevyčíslitelnou) jsem objevil na umyvadle. Ufff! Vrátil jsem se s tím, že nůž máme někde v batozích, což se někdy později potvrdilo. Stopovali jsme na zastávce pro autobusy hned pod dálnicí, kde většina aut z Drammenu mířících našim směrem musela projet. Do odjezdu autobusu zbývaly asi tři hodiny, a měli jsme za něj dát každý 145 NOK, to je skoro pět stovek našich za jednoho. Takže motivace docela slušná. Ovšem haluz se tento den vrátil zase zpátky. Postupně nám zastavili tři auta, ovšem všechna jela jen pár kilometrů a stáčela to mimo dosah pojišťujícího autobusu. Museli jsme odmítnout. A jen pár minut před odjezdem busu se na zastávce objevili další stopaři, Češi! Oni ale dojeli do Osla busem a stopovali po Norsku. I tak nám ale nadšeně vyprávěli, jak ujeli celých 300 kilometrů za jediný den, což by byl náš druhý nejhorší den, nicméně Norsko to má holt trochu jinak. Záhy přijel autobus. Trošku s poraženým pocitem jsem vytáhl kartu a zadal pin, abych zaplatil (hotovost jsme stejně jako celou dobu neměli žádnou), ovšem terminál ji odmítl. To mě trochu znervóznilo, tak jsem to zkusil znovu. Zase nic. Tomáš to zkusil s tou svojí. Taky nic. Ups. Zkusili jsme Čechy, jestli nemají hotovost, že bychom jí vyměnili za eura, kterých jsme měli hodně. Nedali to celé dohromady. Říkali jsme řidiči, že nám to prostě nesmí ujet, jinak nám ujede trajekt. Nicméně řidič už byl na cestě zase nám vyndat věci a odjet bez nás, když v tom se zvedla jedna slečna z autobusu s tím, že to zaplatí a my jí to dáme v eurech. Takže zasunula kartu, zadala pin... A nic! Taky nefungovalo, přestože slečna kartou v Oslu při nástupu platila. V tu chvíli bylo jasné, že chyba není na naší straně, tak nám řidič řekl, ať si prostě nastoupíme. Zdarma! Vlastně jsme si stopli autobus! Po příjezdu do přístavu jsme měli ještě dvě hodiny, takže jsme se šli projít po okolí. Objevili jsme super pláž, takže jsme poprvé vyzkoušeli moře, byť jen fjordové, se sladkou vodou. Potom jsme došli až na mys přístavu, kde byl krásně vidět celý Larvik. Ten se rozprostíral všude po pobřeží, všechno jen rodinné severské domky, různě po poloostrůvcích, na útesech i na ostrůvcích, vypadalo to všechno opravdu kouzelně. Jelikož jsme se plavili na trajektu prvně, moc jsme nevěděli, co od toho můžeme čekat, hlavně jsme se báli, že pojedeme čtyři hodiny zavření někde v podpalubí. Opak byl však pravdou. Trajekt, do kterého se vejde přes dva tisíce lidí, byl celý tak nějak luxusní. Horní tři patra z osmi byla pro všechny volně přístupná (dole byla auta) a sestávala se z míst pro sezení v resauračním provedení, několika tax-free obchodů (bez daní), restaurací a taky z bussiness třídy, kde byly sedačky jako v letadle. Zároveň se taky dalo chodit ven na palubu, tedy jen po stranách a vzadu. Připadali jsme si trochu jako Alenky v říši divů, byly skvělé výhledy na krajinu, oceán a vlny. Plavili jsme se asi tři a půl hodiny a byl to opravdu super zážitek. V Hirtshalsu jsme se vylodili v 21.15, a jelikož to je spíš vesnice než městečko, tak jsme silně doufali, že aspoň jedno auto z trajektu nám zastaví. Hodně aut stihlo odjet dřív, než jsme se vůbec dostali z lodi. Proud aut se postupně ztenčoval, a když už jsme skoro nedoufali, zastavila nám jak jinak samotná Dánka, a vzala nás asi sto kilometrů na jih po dálnici. Byla s ní sranda, Tom to vzadu zalomil, já jsem si s ní opět docela rozuměl, a vyhodila nás na pumpě za Aalborgem (čti ólborg), a jelikož byla už docela tma, tak jsme se vydali hledat nocleh. Vedle pumpy byl les, a v něm ohrazená louka pro krávy, kde jsme zrovna spát nechtěli. Navíc hned vedle bylo nějaké stavení, tak jsme ještě chvilku hledali a našli celkem hezké místo taky na tom stejném pozemku, ovšem u malých stromků, kde žádné krávy nebyly. Štěstí se k nám zase vrátilo, takže i když se už mrtě těšíme domů, zpáteční jízdu si snad dobře užijeme. Úkol je splněn, postel už doma čeká!