Stopem do Norska - den druhý

Abychom ještě dokončili první den, protože jeho nejlepší část teprve přišla. Poté, co jsme se ubytovali, vyrazili jsme směrem na Alexanderplatz. Především nás láka slavná Fehrsehnturm, tedy televizní věž. Tam jsme dorazilitěsně před půlnocí, ovšem bylo už zavřeno. Smůla, zavírali o úůlnoci. What?

Ovšem v centru Berlína není jen televizní věž. Věděli jsme o jakési katedrále, jejíž část jsme věděli, tak jsme si řekli, že se na ní taky mrkneme. Ještě dřív jsme ale objevili nádhernou Rotrathaus, tedy červená radnice, dále Nikolaiturm (další věž), Nikolaikirche (krásný kostel uprostřed starých baráčků), dále obří sochu jakéhosi krále na koni, nakonec Berliner Dom, tedy onu hledanou katedrálu, a tak dále. Vypadalo to zhruba tak, že jsme vždycky řekli, že se podíváme sem a jdeme chrnět. Ale jak jsme došli tam, tak jsme najednou uviděli něco dalšího. Výhodou takového nočního procházení bylo, že jsme všude byli téměř sami, ale stejně všechno bylo  krásně nasvícené, a tak jediná nevýhoda byla, že jsme se nikam nemohli podívat dovnitř.

Když jsme se ráno v deset konečně vykopali z postele, tak bylo už jedenáct. Byli jsme se ještě podívat na Brandenburger Tor a Reichstag, tedy slavná Brandenburská brána (mě moc slavná teda nepřišla), a sídlo říšké a později spolkové vlády. Celkem to stálo za to, hlavně je opravdu všude všechno krásně dotažené, kromě památek jsou ale ve východním Berlíně, kde jsme tedy byli, hlavně nové moderní vysoké nebo i jinak spektakulární budovy.

Od Reichstagu jsme se dopravili na zdánlivě skvělé místo, přípojku na dálnici. To místo bylo kousek od metra, v Bauhausu jsme si opatřili další kus kartonu, kam jsme napsali velké HAM (Hamburg) a došli jsme na pumpu hned před přípojkou. Nejprve jsme tam potkali stopující pár z Anglie, tak jsme si dali o kus dál oběd, a než jsme se stihli vrátit, oba už byli pryč.

Tak jsme začali stopovat. Hodina pryč. Další hodina pryč. Přichází další stopař a ihned nasedá s někým, koho ukecal neznámo kam. My neukecáváme, nechceme se vtírat k někomu, kdo nás sám od sebe brát nechce, teda aspoň zpočátku ne. Po další půlhodině se k nám přidávají další stopaři, Němci, stopují o kus dál a přemlouvají lidi na pumpě. Klučina tvrdil, že tohle je vyhlášené stopařské místo, a že i když stopuje po Německu dlouho, tak mu nikdy netrvalo déle než hodinu někoho stopnout. Po hodině to ale vzdávají a jdou zpátky do města. No a my? My jsme byli zoufalí už po první hodině, ale co nám zbývalo. Moc jiných možností jsme neměli, tak jsme prostě dřeli. Dohromady jsme tam vydrželi něco okolo pěti hodin. Už jsme toho měli opravdu neskutečně plné zuby, tak jsme si řekli, jestli to do pěti minut nedáme, tak zajdeme na bezedňák do KFC, co bylo naproti (a třeba i na internet).

Jenže stop je nevypočitatelná záležitost. Právě v ten okamžik se u nás zastavil chlápek s Audi (asi A4), jestli chceme hodit na pumpu na dálnici, že bydlí kousek, ale rád nás hodí. Skoro jsme tomu už nevěřili, ale dostali jsme se o osm kilometrů dál, ale tentokrát už opravdu na dálnici, kde 100%  aut jelo správným HAM směrem. Předtím to mohlo být tak 30%, navíc místo opravdu nebylo ideální. Navíc jsme si nechali řidičovo číslo, že mu máme zavolat, kdybychom nic nesehnali, tak se pro nás staví a můžeme u něj přespat.

Pumpa vypadala docela dobře, přinejhorším se tam dalo i nějak přespat, vypadalo to tam docela dobře, ale hned asi desáté auto zastavilo. Ani jsem si nemyslel, že by nás snad chtěl nabrat, ale zeptal jsem se ho, jestli mluví anglicky (Yes, of course), a hned oznámil, že nás vezme do Hamburku, že bydlí kousek za ním. Tou dobou bylo už cca 7 večer, takže se tomu opravdu těžko věřilo, ale bylo to tak. Navíc autíčko bylo taky super (VW) a chlápek byl sympaťák. Trasu Berlín-Hamburk dřív prý jezdil často, a hrozně ho to nebavilo, tak si zvyknul brát stopaře, aby měl s kým povídat. Byl bývalý senior manažer přes slučování firem v nějakém větším koncernu, teď zrovna začal pracovat na sebe a byl z toho docela nadšený. Navíc fandil hokejovému klubu Eisbaren Berlin, takže byl párkrát v Česku na hokeji.

Cesta uběhla v mžiku oka, kde to šlo, tak jsme jeli přes 200, projeli jsme Hamburkem a i když si náš řidič zajel, tak nás hodil na velkou pumpu přesně na té dálnici, kde jsme chtěli být (dokonce i volal svojí manželce, aby se ujistil, kudy se jede do Dánska).

Na pumpě za Hamburkem už stálo několik Dánů a dokonce i Norů, jednoho jsem zkusil oslovit, jestli jede do Norska. Pán byl strašně super a vypadal,  že by nás vzal, ale do Norska pojede až za tři dny.

No a tady jsme skončili. Za chvíli se setmělo, tak jsme přelezli plot, zalezli jsme na louku (asi něčí soukromý pozemek, ale lepší než mezi všemi kamiony), rozdělali jsme stan a zalehli.

Takže rekapitulace. Z místa jsme se dnes pohnuli teprve asi v šest nebo sedm, kdy už jsme si mysleli, že se stopaři snad ani vlastně neberou. Od té chvíle jsme ale ujeli přes 250 km na skvělé místo, kde už jezdí řidiči naší cílové destinace. Navíc jsme byli asi tři minuty od kapitulace, ale haluz prostě občas vyhrává, a obzvlášť, když tomu předchází pořádný kopec smůly.

Stay tuned!

Stopem do Norska - den první

Už dlouho jsem chtěl jít zkusit stopování, ale ne a ne nic vyjít. Konečně jsem se rozhoupal, když jsem konečně našel 10 dní volného času a parťáka a svého nejlepšího kamaráda z dob studií na gymnáziu, Tomáše Kulhánka, a dnes jsme vyrazili. Plán je dostat se do Norska, ovšem jsme těžcí realisti a chceme se prostě dostat co nejdál, poznat co nejvíc zajímavých lidí a celé si to tak nějak užít.

Předem neslibuju, že všechno budu takhle dobře dokumentovat, ale dneska mi k tomu pomohla jistá okolnost... No, začneme.

Tomášův brácha nás hodil na půl devátou ráno na kraj Hradce před dálnici. První stopování vždycky působí divně, mávali jsme tam rukou asi půl hodiny, projely už stovky aut a pořád nic. No a v tom momentu, když jsme přestávali věřit (víceméně jako i ve všech ostatních případech), nám zastavila postarší žena, povoláním geofyzička, na cestě do Prahy. Strašně milá a povídavá, příjemná cesta do Prahy utekla jedna dvě.

 Praha zkráceně. Vysazeni jsme byli v celkem dobrém místě, u cesty na Ústí, kam jsme mířili, ale moje orientační schopnosti byly přeceněny. Nejdřív jsme stopovali na špatném místě, pak jsme šli na špatnou stranu, vrátili jsme se zpátky, no a nakonec nám náhodný kolemjdoucí poradil, že kousek dál na okruhu je pumpa, tak jsme se tam vypravili. Na pumpě jsme stopovali zase tak zhruba půl hodinky, až nás ze stopování vyrušil chlápek (vzhled rockera), že jede do Teplic, což je prý na hlavní cestě do Berlína, tak ať naskočíme. Pán nebyl moc mluvný, vím jen že pracuje v Jihlavě a do Teplic jezdí za rodiči. Nicméně nás odvezl na místo, kde by mělo jezdit hodně aut do Německa, tak jsme byli spokojení.

To místo bylo kousek za Teplicemi, Dubí. Aut tam jezdilo zatraceně málo, žádné kamiony nic. Zjistili jsme, že je to taková béčková cesta, nicméně nám zastavil chlápek ne nepodobný tomu předtím (cigareta v ruce samozřejmostí), že nás hodí na hranici, do Cínovce. Byl celkem fajn, odvezl nás kousek, na starý hraniční přechod, prý že je to kousek na nový. No, nevěděli jsme vůbec kudy, krajina ale krásná, počasí nádherné, nakonec jsme snad ani žádný hraniční přechod nenašli, za to jsme se ale dostali k sídlu policie (asi pohraniční stráž). Ti nám přijeli naproti ve velkém autě, čtyři policisti s tím že je to kontrola, ať dáme občanky. Pokecali jsme kam jedeme, celkem v pohodě. Zase odjeli zpátky do základny. Což bylo vtipné, protože ta základna byla obří, ale kolem téměř auta nejezdila. Chvíli jsme stopovali před základnou, projelo tak 20 aut za 15 minut, načež jsme se začali přemísťovat jinam, až jsme prošli lesní cestou 3km do nejbližší vesnice.

Altenberg se jmenovala. Prokleté místo. Aut jezdilo poskrovnu, ale zase mě celkem začalo bavit stopovat. Čekali jsme tam snad 2 hodiny, a zase, už jsme tomu moc nevěřili, zastavil postarší německý pár, mluvili jen německy, ale nakonec jsme pochopili, že nás vezmou do Drážďan. Po cestě se námi paní hodně snažila konverzovat, potil jsem ze sebe krev, občas si pomáhal angličtinou, ale první setkání s němčinou teda nic moc. Ale úplná tragédie to nebyla, navíc oba dva byli moc fajn. Vysadili nás po 50 kilometrech v Drážďanech hned na nájezdu na dálnici do Berlína, samozřejmě si zajeli :) Tam jsme potkali první kolegy stopaře a dokonce Čechy (pokud se Ostravaci za Čechy považují), kluka s holkou, co jedou na 2 měsíce do Amsterdamu, ale jedou poprvé. Spali už 2x v Drážďanech, poprvé záměrně, podruhé nějak zabloudili a nepodařilo se jim najít správný nájezd.

Přidali se k nám, ale ve chvíli, co si vytvořili nápis LPZ (jeli do Lipska), tak nám zastavil náš hrdina dne. Už jsme chtěli nadávat, že oni sotva přišli a jedou, ale pán jel do Berlína, takže Alles gute! Mluvil trochu anglicky, občas bylo složité na něco přijít, ale s trpělivostí jsme se nakonec ke všemu dobrali. Je to učitel, narodil se v Drážďanech, pracoval v Berlíně, a teď se svým přítelem/manželem žijí v Sao Paulu (dlouho nám trvalo pochopit, že myslí opravdu to v Brazílii - mimochodem má údajně 20 milionů obyvatel). Vezl nás skoro 200 km, zhruba polovinu času jsme si povídali. Kus před Berlínem jsme zastavili na odpočívadle. Chtěli jsme wi-fi, abychom si našli v Berlíně hostel, protože už bylo kolem 9 večer. Wi-fi nebyla, ale potkali jsme další stopaře, tentokrát z Polska jedoucí kousek od Hamburku. Na odpočívadle ale prý už byly několik hodin a ptali se, jestli nemáme místo. To jsme úplně neměli a nechtěli jsme tím zatěžovat našeho dobrodince, ale poradili jsme jim jiného chlápka, kterého jsme taky na pumpě potkali.

Při odjezdu z pumpy se nás náš řidič zeptal, kam teda v Berlíně chceme (předtím jsme nebyli rozhodnutí, jestli nezkusit stopnout nějakého nočního jezdce a nechat se vézt dál přes noc). Když jsem mu řekl, že asi najdeme někde wi-fi, tam najdeme hostel a další den se půjdeme projít po Berlíně, tak řekl, že o něčem přemýšlí, ale neřekl o čem.

Jeli jsme dál, vjeli jsme do Berlína, mimochodem nádherné snad všechno, každý detail super, na první pohled krásné město. Náš řidič se nás zeptal, jestli známe Alexanderplatz. Jasně, znám, viděl jsem Bournův mýtus, tam přece unesl tu holku (můj oblíbený film). Je to centrum východního Berlína, tak že tam nás prý zaveze a že snad ví o nějakém hostelu. No, docela jsem se děsil ceny, přece jen nechceme utratit celý rozpočet na první hostel. Ale řidič mířil docela najisto, projeli jsme Alexanderplatz, jeli jsme kousek dál, až jsme zastavili u jednoho hotelu, celkem skromně vyhlížejícího. Řidič vyskočil a chvilku něco domlouval, potom se vrátil, řekl že je to ok, ať jdeme. Tak jsme šli za ním na recepci. Jeden pokoj 90 euro, je to moc? Chvilku jsem počítal, jen si to taky zkuste. Jo, to je opravdu moc. - Tak tady máte ode mně dárek, jsem tady na prázdninách - a hodil nám tam 70 eur na stůl. :O

Ne, opravdu jsem nečekal, že hned první den nám jen tak někdo zaplatí nejdražší hotel, ve kterém jsem kdy byl, ale přesně to se stalo. A zítra bude snídaně v 7! Prostě krása. Sprcha, postel, wi-fi. Hlavně díky tomu teď můžu tohle napsat.

Takže teď jdeme na noční Alexanderplatz a naše pohádka pokračuje! Nevím, jestli se do Norska dostaneme, ale i dnešek by stál za celý ten výlet.

When I don't believe

First of all, I must say I was raised as a christian, I like most of the christian teaching and principles, and I would love to call myself devouted Christian, since my favourite people right now are all like that. But I am not. My child faith is gone and to actually really believe in something like a supernatural god is a pretty hard work. And even though I read this article by Michael Gungor for the first time about a year ago already, it sums up my attitude with christian faith I still have at this moment. I can't force myself believe something I don't believe, but there are some cheats I could use to keep on track, that are mentioned in the article. I really liked them, so I thought it would be cool to just copy them here:

---
God is AT LEAST the natural forces that created and sustain the Universe as experienced via a psychosocial construct rooted in evolved neurologic features in humans. EVEN IF that is a comprehensive definition for God, the pursuit of this personal, subjective experience can provide meaning, peace and empathy for others and is warranted.

Prayer is AT LEAST a form of mediation that encourages the development of healthy brain tissue, lowers stress and can connect us to God. EVEN IF that is a comprehensive definition of prayer, the health and psychological benefits of prayer justify the discipline.

The Bible is AT LEAST a set of writings where a people group describes their experience with and understanding of God over thousands of years. EVEN IF that is a comprehensive definition of God, study of scripture is warranted to understand our culture and the way in which people come to know God.

Jesus is AT LEAST the idea of a man so connected to God that he was called the Son of God and the largest religious movement in human history is centered around his teachings; he was very likely a real person. EVEN IF this is all Jesus is, following his teachings can promote peace, empathy, and genuine morality.
---

If you liked that, I recommend you to read that article by Michael Gungor. He is my favourite christian musician, and I can really relate to his way of thinking. I guess I'm not the only one.

Proč sledováním TED videí změníte svět

Co to je TED? TED je celosvětová organizace pořádající přednášky, jejichž smyslem je zaujmout, nadchnout, inspirovat a povzbudit.

Obvykle jde o jedno až dvoudenní akci, na kterou pořadatelé pozvou co nejzajímavější a nejrůznorodější osobnosti. V Česku se pořádá TEDxů (TEDx je nezávislá odnož TEDu) hned několik, v Praze, Brně, Znojmě, a teď na začátku dubna i v Hradci Králové.  Nejlepší přednášky se potom zveřejňují na youtube, většinou tedy v angličtině, kde si je tedy můžete zdarma prohlížet.

Je několik druhů TED přednášek. Buď přednáší odborník na téma, kterým se celý život zabývá a představuje svoje závěry v oblasti vztahů, osobního růstu či štěstí, mě zaujala například přednáška o body language. Další skupina lidí představuje svůj speciální talent, jako třeba mladý beatboxer nebo tento netradiční pianista či kouzelník, který zadržel dech na 17 minut. (a to opravdu)

TED nabízí ale ještě mnohem víc - vynálezce a jejich vynálezy (fantastické samopohyblivé sklady zboží), přírodovědce, fotografy, umělce, matematiky, podnikatele, lidi, kteří bojují s chudobou či globálním oteplováním, vědce zkoumající dno oceánu, ale také úplně obyčejné lidi s neobyčejnými příběhy. Nebo třeba týpek, který vymyslel jízdu metrem bez kalhot - jedno z mých nejoblíbenějších videí.

Pokud umíte anglicky a baví vás sem tam otevřít pusu dokořán, vřele doporučuji se čas od času na nějaké TED video podívat. Vždycky si díky tomu uvědomím, na jak úžasné planetě to žijeme (přírodovědná videa) a jak úžasní lidé tu s námi žijí (všechna ostatní videa). A pokud nevíte, kde začít, tak zkuste například tenhle blogpost (ze kterého jsem čerpal i já).

P.S. Sledováním TED videí nejspíš svět nezměníte, ale nějak jsem přitáhnout pozornost musel... :)

Největší problém dnešního školství

Na začátek chci poděkovat každému, kdo reagoval na můj první článek o školství, moc si vážím všech sdílení i komentářů. Fakt jsem cítil, že to má smysl a povzbudilo mě to psát dál. Co jsem hlavně pochopil je, že musím články zkrátit. S tím nemám problém, tím rychleji to napíšu. Pojďme tedy rovnou k věci.

Tak co myslíte, co je největším problémem dnešního školství v ČR? Špatní učitelé? Morální rozklad? Nefunkční rodiny? Všechno jsou to problémy. Rád si pročtu všechny vaše komentáře, co je tím úhlavním problémem. Ale jelikož píšu teď já, tak využiju právo majitele blogu a uvedu jen a pouze názor svůj. Chvilka napětí ... jsou to peníze. A to hned ve dvou rovinách. Dnes o té první.

Učitelský plat

Ano, tím nej nej nej zlem je podle mě učitelský plat. Středoškolský učitel na státní škole si přijde nejlépe na něco okolo 20 tisíc. Tedy pokud má už něco odučeno. Absolvent má pozici samozřejmě horší. Navíc, do platu se nepočítá žádná domácí práce. Což velmi znevýhodňuje učitele, kteří hodně zadávají domací úkoly nebo písemky, jako jsou češtináři a matikáři. K tomu příprava hodin, vyhledávání informací, přípravy jiných akcí, třídnické záležitosti... Kromě práce doma jde samozřejmě hlavně o učení. Tedy práce s lidmi, která je obecně velmi náročná, ovšem práce s teenagery je ještě úplně jiná liga.

Jak jsem psal minule, role učitele je neuvěřitelně důležitá a zodpovědná. Byť jsem tomu nechtěl moc věřit, žáci se o učitelích baví a řeší je hodně, a to jak negativní, tak pozitivní věci (stačí se sem tam zaposlouchat do rozhovorů v MHD :)). Učitel musí otevřít žákovi oči, ukázat mu, co by ho mohlo bavit, nadchnout ho pro svůj předmět, přesvědčit ho, že škola je pro něj skvělá služba a mimo to všechno ho opravdu naučit kreativními způsoby důležité věci z daného předmětu tak, aby je žák v životě uměl použít. Učitel musí být borec, nadšený pro svůj předmět tak, aby ho děcka opravdu žraly.

Tak. Tohle zní skoro nemožně. Ale všichni jsme měli nějakého skvělého učitele, který byl přesně takový. Obvykle jednoho nebo dva, výjimečně i tři. Jsou to takový zvláštní druh superlidí, kteří mají schopnosti i předpoklady být programátory, právníky, doktory, biology, ekonomy či manažery, ale oni se prostě rozhodli dát svůj život učitelství. Upřímně, nechápu je.

Můj děda byl učitel, a myslím, že jsem po něm něco málo podědil. Rád mluvím před lidmi, sem tam jsem něco někomu vysvětloval a bavilo mě to, miluju matematiku a mám pozitivní vztah i k dalším předmětům, a kromě toho mi práce učitele dává výborný smysl. Obdivuju tu práci. Takže víceméně dobré předpoklady na učitele. Ovšem chci mít rodinu, kupu dětí (kupa = 2-4), a upřímně si nedokážu úplně představit, jak se platí nájem, jídlo, oblečení a všechno to ostatní pro dva, natož pro šest lidí, když má člověk k dispozici dvacet tisíc. No a programovat hry je sranda, a když mi za to zaplatí 50 tisíc měsíčně? K čertu se školou... Ale nejsem v tom sám.

Jsem přesvědčený, že na práci učitele odrazuje schopné lidi právě plat. Vlastně o tom lidi často ani nepřemýšlí, protože tím, jak je to špatně placená práce a nikdo to moc nechce dělat, tak se z toho stalo na trhu vysokých škol takové podřadné povolání. Spousta lidí si dá přihlášku na medicínu - a pojistka peďák. Práva - a peďák. Fyzioterapie - a peďák. Nikdy to není - peďák - a práva. Ať si to ten dotyčný vykládá jakkoli, tak prostě ten plat v tom hraje obrovskou roli, stojí za tím vším. Čím váženější povolání, tím větší plat (politici jsou výjimka). Reálně nám však dnes nejtalentovanější učitelé proklouzávají mezi prsty, protože jim jinde zaplatí několikrát víc.

Takže zase moje moudro na závěr. Jak se říká, bez peněz do hospody nelez, a stejně tak, za 20 tisíc superčlověka neseženeš. A že ve školství jsou superlidi třeba. Věřím, že by jednou z našich politických priorit mělo být přesunout do školství a konkrétně na platy učitelů více peněz, a to ne jen stovky navíc, ale tisíce navíc. Tady nejde o nějaké pohodlí, životní jistoty. Tady jde o budoucnost národa. O konkurenceschopnost, o naději, o sebevědomí, o hodnoty. Jde o hodně.

Příště bych rád pokračoval v tématice peněz, takže uvítám všechny vaše příspěvky na tohle téma a budu moc rád, když budete sdílet (minule jste mi udělali velkou radost - překonali jste rekord hned třikrát!). Jako bonus pro ty, co se pročetli až sem, vám dávám motivační video, proč nechodit za školu. Díky za něj Jožkovi V. - Užívejte si svobodu

Škola základ života - Respekt je základ

Ohromen a povzbuzen obrovským úspěchem mého posledního příspěvku (k dnešnímu dni 80 zobrazení :D) jsem se rozhodl zkrátit frekvenci psaní ze šesti měsíců na jeden.

Je totiž o čem psát. Jsem ze školy už téměř dva roky (vysokou pokládám spíš za zábavu/koníček), a s větším odstupem čím dál tím víc žasnu nad tím, jak jsem mohl ty hodiny a hodiny ve škole přežít. Bohužel spousta mých přátel ještě na střední chodí a asi se jim moje postřehy nebudou číst snadno, byť se mnou budou povětšinou souhlasit, a stejně tak si myslím, že tím nic moc nezměním, nicméně, stejně jsem se rozhodl napsat svůj názor na současnou podobu školství. Pokusím se postupně na více dílů projít jednotlivá slabá místa, a jelikož nechci být jen zatrpklým kritikem, vždy navrhnu jednoduché a konkrétní řešení, které by si mohlo najít cestu do současného systému. Nuže, pojďme na to.

Respekt je základ

Na začátek se musím přiznat, že slova úcta a respekt v mém slovníku hodně dlouho chyběla. Nevážil jsem si trenérů na fotbale ani učitelek ve škole, a některým z nich jsem to až příliš často a příliš necitlivě dával najevo. Dokonce na tom ztroskotala moje poměrně slibně se vyvíjející fotbalová kariéra, když jsem kvůli konkrétnímu trenérovi odešel uprostřed tréninku a na dva roky jsem úplně přestal fotbal hrát.

Jeden člověk však můj respekt měl a vždycky mít bude. Je jím můj děda, Jiří Němeček. Má hodně sportovních úspěchů, především jako trenér atletiky, ale ještě nedávno přivezl medaili z mistrovství republiky veteránů za skok do výšky a dodnes pravidelně chodí běhat. Před více než dvaceti lety založil Společnost ochránců památek Východních Čech a ještě donedávna ji vedl, a podílel se na záchraně řady historických objektů (z těch známějších například vila Anička, viz google). Napsal několik historických knih o Hradci a okolních vesnicích, podílel se na nové encyklopedii Hradce Králové a knize o katedrále sv. Ducha, které obě vyšly nedávno. Zkrátka, můj hrdina.

Co je teď ale hlavní, byl učitelem. Tedy, byl i ředitelem Biskupského gymnázia (na což jsem samozřejmě taky hrdý), ale teď chci mluvit o jeho kantorské stránce. Měl jsem štěstí, že jsme ho asi dvakrát dostali jako suplování, takže jsem ho zažil "při činu". Děda je stará škola, a nejradši by asi byl, kdyby se znovu zavedly fyzické tresty, každopádně - při jeho hodinách muselo být vždy naprosté ticho. Ve chvíli, kdy někdo přestal respektovat jeho pravidla, neváhal ho ztrestat - ať poznámkou, "setřením" nebo vyvoláním. Kdo nebyl zvyklý, mohl brzy dost tvrdě narazit.

Na první pohled by se mohlo zdát, že byl nenáviděným rasem. Ale opak je samozřejmě pravdou. U žáků měl vždycky respekt, a na tom si i zakládal. Nemůžu hodnotit, jak zajímavé jeho hodiny dějepisu a tělocviku byly, ale z jeho vyprávění ho studenti měli povětšinou rádi. Co už hodnotit můžu jsou učitelé, kteří měli stejný přísný přístup. A ano, všichni moji nejlepší učitelé měli jednu společnou vlastnost - respekt.

Učitelé na středních či základních školách mají dnes ohromně těžkou úlohu. Obvykle se dostanou před třídu rozjívených individuí, jejichž typický přístup k učiteli se respektem nazvat rozhodně nedá. Jejich úkol je dostat žákům do hlavy co nejvíce informací, ale zároveň je nadchnout pro daný obor a donutit je nad konkrétními věcmi přemýšlet. Jenže ve chvíli, kdy učitel respekt nemá, žáci ho neposlouchají, vyrušují, pozornost se od látky přesune k řešení problémů, což vede k frustraci i rezignaci učitele, určitě ho potom nebaví v takové třídě učit a všechno jde do háje.

Respekt je tedy důležitý, ale jak jej získat? Roli hraje několik faktorů, které postupně projedu.

Zaprvé, je to sebeúcta. Na některých učitelích je prostě vidět, že si nejsou sami sebou jistí, a to žáci rychle vycítí. Nemáme rádi přehnaně sebevědomé lidi, ale u učitelů podle mě platí, že je lepší přehnaně než málo. 

Zadruhé, je důležité, aby měl učitel k vyučovanému oboru vztah. Rozhodně je potřeba, aby věděl MNOHEM víc, než žáci. Ne, učitelé, kteří jsou o lekci napřed před třídou prostě nemají šanci. Na středních je zvykem učit jeden až dva předměty, tak jestli chci 40 let života něčemu věnovat, tak si o těch dvou tématech něco přečtu. Je to mimochodem i důvod, proč věřím, že má smysl na peďácích učit ty zdánlivě nikdy nevyužitelné věci typu šesti semestrů matematické analýzy (přesahujících rámec střední) pro učitele matematiky. Žáci chtějí vidět, že jste dobří a ohromně přidá, když se zeptají na něco navíc a vy jim můžete dát odpověď. Navíc, každý obor, čím se studuje více do hloubky, tím bývá zajímavější. Rozhodně to tak platí u matematiky a informatiky (které teď studuji), což jsou pro mnohé nejnudnější předměty. A učitel se sám dokáže více nadchnout, což se na žáky snadno přenese.

Třetí věc, která respektu velice prospívá, jsou jasná pravidla a jejich důsledné dodržování. Nemusí to být pravidla nijak přísná, ale musí být podána naprosto jasně hned na první hodině a měla by být připomínána. Na střední to platí o to víc, že žáci jsou ještě zvyklí, že je všichni vodí za ručičku. Nejhorší ze všeho je, když nevíte, co od učitele můžete čekat, nebo když se zachová jinak, než předem deklaroval. Za stejné výkony mají být stejné známky, pokud dopředu neřeknu, že budu dávat přepadovky, tak to dělat nebudu, pokud to dopředu řeknu, tak je dělat budu, poznámky budu dávat za porušení konkrétních pravidel a to po předchozí výstraze, nikoliv z čisté nesympatie a ještě za stejnou věc, kterou současně dělá několik dalších lidí...

Můj návrh

O respektu by se dalo mluvit mnohem déle a z mnohem více stran, zakončím však mým vlastním návrhem - asi nejde zajistit systémově, aby učitelé měli respekt. Vlastně by to docela dobře i šlo, ovšem to je téma, které si nechám na později. Pro dnešek se tedy spokojím s tím, co bychom my všichni mohli ovlivnit, a souvisí to s mým prvním bodem (sebeúcta) - dávejte učitelům najevo, že jejich zaměstnání má smysl, a že jsou pro budoucnost našich dětí klíčoví. Ať jsou špatní nebo dobří, vždycky potřebují vědět, že jejich práce má smysl, zvlášť když jejich plat není vůbec odpovídající důležitosti jejich práce.

Takže vám půjdu příkladem a všem učitelům bych teď chtěl říct - jste moji hrdinové, máte ohromně náročné a často strašně nevděčné a unavující zaměstnání, nemluvě o tom, že za to nedostáváte právě moc peněz. Ale jste to právě vy, na koho stovky lidí budou vzpomínat, od koho si do života vezmou jejich dobré i špatné návyky, a vy těm lidem můžete dát do života jak spoustu vědomostí, tak optimismus, naději i radost. Navíc, svoje žáky budete neustále potkávat a uvidíte, jak se "vašim dětem" daří (stejně tak to vidím u dědy, který potkává denně po Hradci spousty svých bývalých žáků, nebo je i vídá v televizi :) ). Važte si této výsady, málokdo za svůj život tolik ovlivní více životů, než vy. A prosím, mějte svoje žáky rádi, vrátí vám to!

P.S. Na tomto tématu mi hodně záleží, takže pokud se vám článek líbil, sdílejte ho prosím! Na facebooku jsou už i větší braky :)

Jmenuju se Marek a píšu si deník

Už tomu jsou téměř dva roky, co jsem začal psát deník. Nu, a myslím, že nastal čas, abych se se svými postřehy k této bohulibé činnosti podělil s širým světem.

Vždycky se mi líbila myšlenka psaní deníku. Nejvíc asi proto, že spousta autorů napříč církevní a leadershipovou sférou tuto činnost provozovala, nebo přímo doporučovala. Bylo to prostě sexy, jenže to nebylo úplně jednoduché.

Začít je celkem snadné, mnohem těžší je vytrvat. Nikdy jsem nebyl právě talent na pravidelnost a vytrvalost, nicméně, začal jsem vícekrát. Vlastně to ani není můj první pokus. Možná tak třetí až čtvrtý. Nicméně, Velký manitou stál při mě. Měl jsem ve svém vnitřním životě zrovna docela klidné období (tedy málo depresí a pokusů o sebevraždu :D), řešil jsem v tu dobu, kam půjdu na výšku a kolik hodin obětuju přípravě na maturitu, no a konečně se to chytlo.

Zpočátku jsem psal několikrát do týdne, to se dá vydržet tak měsíc nejdéle. Potom přišly týdny bez deníku, za nějaký čas i měsíc bez deníku... Ale nevyhodil jsem ho, vždycky jsem se k němu vrátil, nenutil jsem se psát co nejčastěji. Psal jsem vždycky, když jsem to potřeboval nebo jsem měl chuť.

Na deníku je asi nejkrásnější to vědomí, že to po vás nikdo nebude číst. Tedy, nejspíš nebude. Nevadí chyby, škrtance, nesmyslné věty a hlavně, člověk může dostat na papír to, co si celý den nosí v hlavě a co se bojí říct na veřejnosti. Může si klidně napsat, že někoho nesnáší, že se mu někdo líbí, může se hádat sám se sebou i s Bohem, zoufat si i jásat, filozofovat a třídit myšlenky...

Proč si psát deník aneb zřejmé i skryté výhody

• Historie - je zábavné i poučné se občas zastavit a přečíst si, co jsem řešil před rokem touhle dobou. Můžu tak zjistit, že ten nepřekonatelný problém, který mě tou dobou užíral, už vlastně problémem není, a stejně tak si  můžu připomenout některé malé i velké úspěchy

• Čistá mysl - přenést svoje myšlenky na papír může být zpočátku dost děsivé, nicméně ve spoustě případů, když si člověk po sobě přečte, co si vlastně myslí, tak dostane trochu jinou perspektivu. Zároveň psaní ručně taky nějaký ten čas trvá, takže si všechny myšlenky můžu krásně srovnat. Občas zase člověk neví, co si vlastně má myslet, a tak píše a píše, a nejen že si vše v hlavě urovná, ale často promyslí, jak danou situaci vyřešit.

• Vrba - jo, i kluci mají občas potřebu se "vybrečet", neboli postěžovat si, zanadávat na život nebo na konkrétní lidi, a pokud zrovna kolem sebe nemáte někoho, kdo miluje naslouchání vašim nářkům, deník k tomu poslouží znamenitě.

• Vděčnost - mnohdy si u psaní i u čtení uvědomím, jaké mám štěstí, že řeším takové ptákoviny, a nemusím se bát, kde vezmu na jídlo, jak seženu práci nebo kde zrovna přespím. Jo, u psaní deníku mě tohle opravdu napadá.

• Týdenní rekapitulace - nedělám to vždy, ale je to skvělý způsob, jak se osvobodit ze zajetí okamžiku a vidět život z větší vzdálenosti. Taky si tak můžu stanovovat krátkodobé cíle a lehce organizovat. A taky si můžu mnohem lépe všimnout svých chyb a nějak systematičtěji se s nimi poprat.

• Příprava na těžší chvíle - když mě čeká těžký rozhovor, nějaké veřejné vystoupení nebo cokoliv co v sobě nese nějakou větší výzvu, hodí se mentální příprava, slova která budu používat, strategie kterou zvolím. Zároveň mám mnohem více času na pochopení druhé strany, jak bude reagovat, co jí může zranit, co si bude myslet, což se ve víru emocí nebo nervozity už těžko dělá.

Tohle byl jen stručný výpis výhod, které mě zrovna napadají, je jich určitě více, nicméně, na závěr pár tipů, pokud byste chtěli taky začít.

Jak deníkovat aneb čím víckrát začneš, tím víc toho napíšeš

• Materiál - osvědčil se mi linkovaný A4 blok / svázaná kniha, píšu tím, co je po ruce (střídá se mi červená, modrá a černá propiska :))

• Čas - píšu vždycky před spaním, ale je vhodné si to naplánovat trochu dříve než ve 2 ráno, aby alespoň polovina vět dávala smysl. A nejednou už jsem psal i během dne, když bylo třeba.

• Frekvence - každý den je podle mého názoru příliš, jednou až dvakrát do týdne je pro mě ideál, ale důležité je být na sebe hodný. Když na to není nálada, tak se nedeníkuje. Ještě by z toho potenciální zloděj mohl mít špatné sny. A když se vynechají dva měsíce, koho to zajímá? Prostě jedu dál. Mám sem tam takové výpadky, jindy zase píšu několik dní za sebou, protože mám zrovna kvalitnější myšlenkový život :)

• Nevzdávat se - pokud stejně jako já uvidíte v deníkování smysl a rozhodnete se začít, hlavní je vytrvat. A pokud už to zabalíte, tak prostě začněte znovu. Má to smysl i cenu, a ani několikaletá pauza vás nemůže zastavit. A čím víckrát začnete, tím více stran bude popsaných :)

Vedete si deník a máte tipy nebo postřehy? Nebo překlep? Neváhejte se ozvat!