Po včerejším debaklu se nám úplně krásně nevstávalo. Nejsem zrovna fanda spaní ve stanu, a i když to nebylo tak hrozné, stejně mi vstávaly vlasy hrůzou z absence umyvadla a sprchy. Na druhou stranu, louka, kterou jsme si vybrali, byla hezká a úplně opuštěná, takže jsme se vyhrabali, složili věci a doklepali se na pumpu (asi 5 minut cesty) a tam dohnali veškerou hygienu. Navíc mi ráno vůbec nebylo dobře, a tak trochu se to i spojovalo s pocity z včerejšího dne (totální beznaděj), prostě nic moc.
Když jsme se konečně vykopali a začali jsme stopovat, moc se nám nechtělo, ale zvedat palec jsme ještě dokázali, a zanedlouho za námi přiběhla mladá holka z minibusu, který jsme stopovali spíš z toho "nikdy nevíš". A opravdu. Mikrobus celkem plný, celá rodinka i s prarodiči / tetami na cestě do Kielu k moři. Navíc polovina rodinky pocházela z Koreje, ale v pohodě, přesedali si a nechali nám dvě místa v prostřední řadě. Po cestě jsem se snažil mluvit s otcem rodiny, který mluvil jen německy, zase nic moc, ale sranda byla. Po cestě jsme hráli hru, kde se vždycky kreslila část těla, potom se přehnul papír a poslalo se dál. Celkem fajn.
Ovšem moc fajn nebylo, že jsme se moc daleko nedostali, a navíc nás vysadili jen na odpočívadle bez pumpy, kde stavěli převážně rodinky s dětmi, obvykle auta narvaná k prasknutí. V tu chvíli se mi skoro chtělo umřít. Bylo mi blbě, chtělo se mi spát, nevěřil jsem, že se odtud můžeme dostat, tak jsem si lehnul a spal jsem a nechal jsem stopovat Tomáše, který byl v o něco lepší kondici. Jelikož opravdu nic nevypadalo ani trochu nadějně, tak jsem začal obcházet kamioňáky, kterých tu pár bylo, absolutně neúspěšně. Vrátil jsem se a nechal jsem lehnout Toma, a zkusil jsem štěstí zase u normálních aut. Ani ne za deset minut jsem ho musel budit, zastavili nám dánští manželé s karavanem, kam jsme si hodili batohy, a jelo se - nach Dennmark, ven z říše. Paní uměla skvěle anglicky i německy, pán neuměl jinak než dánsky, takže jsme mluvili jen s paní. Odvezli nás přes sto kilometrů, vysadili nás asi třicet kilometrů za dánskými hranicemi na pumpu.
Nejprve jsme byli totálně nadšení, protože tam byla zdarma funkční wi-fi, takže jsme odeslali všechno, co jsme potřebovali a dokonce jsme si našli, kde jsme (mapu pořád nemáme, ale moc to nevadí :) ). Pumpa byla krásná, měla ale jednu nevýhodu - žádné stromy. Stopovali jsme na konci u výjezdu, jelikož tím chytáme vždycky už odjíždějící, jenže tady byla opravdová výheň.
První hodinu to byla sranda, navíc nálada už byla mnohem lepší, Německo nám pěkně lezlo na nervy, takže Dánsko super. Navíc Dánové byli komunikativní, byť nás nikdo strašně dlouho nevzal, často ukazovali, že jsou plní nebo že jedou jinam, a to je vždycky hodně povzbuzující pro psychiku. Pekli jsme se tam ale už i na můj vkus hodně dlouho až nám po dvou hodinách zastavila slečna s dvěma dětmi, že by nás mohla 20 km hodit, navíc někam úplně pryč z dálnice, což jsme samozřejmě odmítli. Potom zastavila další paní v podobném věku, a ze stejného důvodu jsme odmítli i jí.
A jako už poněkolikáté, řekli jsme si, že ještě pět minut a jdeme si dát pauzu. Pět minut uběhlo a šli jsme pryč z toho šíleného vedra, a paní, která stála kousek před námi na nás z okna zavolala, jestli nechceme vzít. Byli jsme tak zničení, že jsme neodmítli, i když nás mohla vzít jen třicet kilometrů dál po dálnici. To jsme ještě chtěli jet na sever Dánska a pak trajektem do Norska (je to asi 150 kilometrů). Když jsme se ale od naší řidičky dozvěděli, že stojí zhruba 600 korun (dánských, tedy krát tři) pro jednoho, tak nás to celkem přešlo. Přemýšlíme o tom, že si nazpátek koupíme letenky, abychom si více užili Norsko, a z Osla do Prahy na příští týden vychází zhruba na 1400 pro jednoho. Hmm, tak trajekt opravdu ne. Druhá možná trasa je přes mosty mezi dánskými ostrovy přes Kodaň, z nichž dva stojí taky docela dost (první měřil asi 20 km a stál 235 dánských korun), ale tam se platí jen za auto. Takže jsme řekli, že jedeme směr Kodaň. Načež nám bylo řečeno, že je to super, že teda pojedeme dalších sto kilometrů s ní, až k Odense.
Tentokrát ale jízda ubíhala skvěle. Paní zhruba čtyřicet let, prý mluvila anglicky poprvé od desáté třídy, ale velice solidně, byla psychologicko-pedagogická poradkyně někde na škole, a evidentně měla hodně ráda lidi. Měla dvě holky 17 a 16 let, které někde vyzvedávala, tak o nich hodně mluvila a říkala, že jí nebudou věřit, že nás vzala. Navíc právě minulý týden dostali s manželem do pěstounské péče další dvě děti. Strašně skvělý pokec o milionu různých věcí, nakonec nás vysadila na pumpě kousek před Odense a na cestu nám nadělila dvě plechovky Coca-coly (kterou Dánové jezdí nakupovat do Německa, protože tam stojí 3x míň). Zatím určitě nejvřelejší cesta.
Ovšem to se mělo velice brzy změnit. Nabrala nás asi do deseti minut 69-letá důchodkyně, byť měla narvané a docela malé auto, tak přeskládala všechny věci a pohodlně jsme se vešli. No, jsem velký fanda aktivních důchodců a obecně lidí, kteří jsou mladí duchem, a tohle byl přesně ten případ.
Učitelka matematiky a fyziky (takže jsme si skvěle sedli), měla kupu historek, dělala si často ze sebe legraci, vyprávěla nám, jak se vysekala na dálnici, protože jezdila jako mladá strašně rychle i o tom jak stopovala. Řeč nikdy nestála, pořád jsme se smáli, součástí cesty byl i zmiňovaný dlouhý most, přičemž se Annie (první řidič/ka, která se zajímala o jména, byť až úplně nakonec) rozplývala, že miluje mosty a jako malá chtěla být architektkou mostů (můj táta přesně tohle studoval a chvilku dělal), dokonce nám zpomalila, abychom si to moře mohli vychutnat, prostě krása. Připadal jsem si, jako bych mluvil s někým maximálně stejně starým.
No a nakonec jsme byli vysazeni na benzince kousek před Kodaní, kde jsme chtěli ještě před večerem stopnout někoho na cestě do Švédska. To se bohužel nepovedlo a museli jsme se zase utábořit, ale i tak byl dnešní den super a byť ještě do Norska zbývá pořádný kus cesty, rozhodně jsme se pohnuli a Švédsko už čeká.
Žádné komentáře:
Okomentovat